Někdy bych si přála být třeba na den zase tou malou holkou.
Tou, pro kterou jedinou starostí bylo, jak si uvaří cappuccino z písku a uvaří polívku z toho, co našla kolem sebe. Samozřejmě nesměla chybět pažitka v podobě čerstvě nasekané trávy.
Tou, která si celé dny kreslila a vymalovávala omalovánky.
Tou, která neřešila, čím bude, ale prostě byla.
Už tehdy jí říkali, že je upovídaná. A že asi jednou bude dělat nějakou reportérku nebo moderátorku. Malá cácorka, která se usmívala na svět, a svět se usmíval na ni.
Malá, rozcuchaná, s dlouhými vlasy až po zadek.
Ta, jež měla už tehdy velké sny.
Věřila jim.
A pak začala dospívat. Najednou nebylo vše tak, jak si vysnila. Ale i přesto se snažila na svět se pořád usmívat.
Přišly první pády, první zklamání, první zkoušky. Uběhlo pár let a ta cácorka se ocitala v Praze. Proplouvala velkoměstem, a snažila se objevovat nejen to místo, ale hlavně samu sebe. Chvílemi to vypadalo, že na to objevování nebude sama, pak se to ale vždy nějak pokazilo, asi se zalekli, a ona už v tom zase plavala.
Plavala v tom jako ryba v oceánu. Malá, maličká rybka v tom velikém oceánu plném vln, bublin a ostatních ryb. Byla na to zvyklá. Koneckonců celý život tak nějak plula.
Občas přijde nějaká vlnka, vlna, a občas je hladina klidná. To je život. A stejně ji měli stále za tu malou, maličkou. To víš, ty starosti pak teprve přijdou. To pochopíš časem. Ačkoliv měli asi pravdu, neměla ráda tyhle věty.
Někdy si totiž připadala dospěle.
A někdy jako ta malá cácorka.
A tak si občas přála být třeba na den zase tou malou cácorkou, bez starostí.
Ty taky?
