Můj příběh
SAMA SOBĚ PARŤÁKEM. Dnes žiju život, ve kterém se snažím být Sama sobě parťákem, pracuji na smysluplných projektech s přesahem a do hloubky, postupně si plním své sny a snažím se žít a tvořit Život takový, jaký chci já a ne někdo jiný. Plně a ve všech jeho barvách a příchutích.
JSEM UMĚLECKÁ A DOBRODRUŽNÁ DUŠE. Vystudovala jsem kreativní pedagogiku na DAMU, miluji cestování a čokoládu. Napsala jsem knihu Nikdy nezapomeň a vytvořila dvě sebe-rozvojové karetní hry. Zahrála jsem si v pár filmech, mou velkou vášní je malování , pořádám své výstavy, se svou kamarádkou jsme měly podcast „Kdo jsem“ a vedu a provázím workshopy a retreaty, kde prozkoumáváme hlubiny své duše.
MILUJI JEŠTĚ NĚCO. Psychologii. Spiritualitu. Arteterapii. Hledám způsoby, jak se učit být Sama sobě parťákem. A na základě mé osobní proměny vznikly projekty „Kdo jsem“ a „Sama sobě parťákem“. Nenechte se ale zmýlit, je to „práce“ na celý život a stále se to učím. Je to cesta se jménem Život.
Vždy to tak ale nebylo
Pamatuji si doby, kdy jsem hodně pochybovala o sobě samé, a aniž bych si to vědomě uvědomovala, hodně jsem řešila, co by na to řekli ostatní, a tím pádem jsem nemohla naplnit svůj pravý potenciál a své poslání ve své plné míře. Protože, i když jsem byla odvážná a dělala kroky do neznáma, pořád tam byly i strachy, že nejsem dost dobrá, že si to nezasloužím nebo, že se to možná nehodí, protože tohle nebo tamto. Ne, že bych přišla o všechny tyhle strachy nebo obavy, troufám si říct, že to občas známe všichni a myslím si, že je to i normální. Snažím se ale v tom všem hledat odpovědi na otázky, kdo jsem, kam směřuji a co mě dělá šťastnou a jak můžu udělat šťastnými své blízké, okolí a celkově i ostatní lidi?
Byla jsem nespokojená
Každý občas zažíváme náročná období. To je život. I já jsem jich několik ve svém životě už zažila. Ovšem závěrem roku 2022 jsem začala prožívat jedno z nejtěžších životních období, které mě učilo laskavosti, trpělivosti a hledání naděje. Doslova hledání světla na konci tunelu. Tohle období pokračovalo a vyvíjelo se různými způsoby, nahoru dolů, tak jako život sám. Několikrát jsem se ocitla v situaci, kdy jsem byla vystavena tématu smrti a křehkosti života a do toho si řešila ještě své další „problémy”.
Vygradovalo to v únoru (2023), kdy jsem moje tělo řeklo STOP a já skončila v sanitce a jela směr nemocnice. Moje tělo odmítalo chodit a dýchat. Respektive se nějak bloklo a nešlo mi se zvednout z postele. Nešlo se moc nadechnout. Věděla jsem, že to hodně souvisí s tím vším stresem a hlavně strachem, který jsem v těch minulých měsících poznala, a také s těmi dalšími starostmi, které tomu všemu určitě nepřidávaly.
Po propuštění z nemocnice jsem doufala, že bude vše v pořádku, aby se stalo to, že na druhý den jsem byla v nemocnici znova.
Cítila jsem se ztracená
Došlo mi, že ta cesta sebepoznání a důvodů, proč se to stalo, bude na déle, a že je potřeba k tomu všemu přistoupit s pokorou. V nemocnici, ačkoliv jsem tam všeho všudy byla dohromady asi dva týdny, mi došlo několik věcí a já cítila, že to bylo vážně potřeba. Měla jsem vizi, že až budu po rekonvalescenci, začnu nanovo a lépe. Že budu určitě zase ta aktivní Léňa, na kterou jsou všichni zvyklí. Ale to se nestalo. Místo toho přišlo období temna, kdy mě trápilo, že není v mých silách pomoct člověku, kterého miluji, kdy jsem bojovala sama se sebou, cítila bezmoc a beznaděj, kdy jsem přestala zároveň věřit na Lásku, a kdy mi obecně nebylo moc dobře a byly to pro mě zásadní životní momenty. Nepoznávala jsem se. Nebyla jsem to já. Respektive byla, ale tak nějak v té podobě, která mě vysávala a srážela hodně dolů. Neznala jsem se takto. Tak, že jsem neměla energii pořádně na nic. A tak, že jsem sice chtěla něco dělat, ale moc nevěděla, odkud začít.
A tady v tuto chvíli jsem si uvědomila, že …
Potřebuji změnu
Věděla jsem, že musím odjet.
Ale bylo to pro mě neskutečně náročné rozhodnutí. Z několika důvodů. Hlavně jsem měla strach, abych nepřišla o milovaného člověka. Myslím zdravotně. Nakonec jsem to rozhodnutí udělala a cítila, že to je tak správně. Bylo to ale sakra těžké rozhodnutí, možná jedno z nejtěžších v mém životě.
Za pár dní už jsem čekala na letišti ve Vídni na svůj let na druhý konec světa. Sama jen s krosnou na zádech a všemi těmi strachy, ale i radostí a zvědavostí, co na mě na druhém konci světa čeká. Bali mi dalo hodně. Otevřelo mi dveře do neznámých zákoutí mé duše i mého poslání. Poznala jsem různé šamany. Ostatně nebylo to poprvé, kdy jsem na své cestě poznala spoustu zajímavých spirituálně naladěných lidí. Dvě pěší poutě a tahle cesta mi změnila život. A TO DOSLOVA. Ale pěkně postupně.
Nešlo jen o to, že jsem odjela na druhý konec světa. Navíc nejde pouze o to, když zažíváme nějaké turbulentní období.
Jde o celý Život v jeho intenzitě a naplněnosti. Myslím, že je zcela normální, že jsme občas nahoře, občas dole, a občas někde mezi tím. Tak to prostě je. Každý ve svém životě zažíváme různé karamboly a pády. Každý se občas potkáváme s tématem, které se nás dotýká. Ať už s tématem smrti nebo nějakým jiným. Na své cestě jsem udělala spoustu kroků do neznáma, které mě formovaly a cítím za ně velký vděk. Cítím vděk i sama za sebe, že jsem hledala a hledám odvahu žít ten život tak, jak chci já a ne někdo jiný. Mám ještě spoustu snů a vizí, budu moc ráda, když budete na této cestě společně se mnou.
Nyní mám velikou radost, že rozvíjím své workshopy a další projekty (například hra „Tvá duše ví“), kde prouzkoumáváme hlubiny své duše a v radosti hledáme odpovědi na otázky „kdo jsme“, „co je naše vášeň a smysl života“. Moc se těším, kam mě nejen tato cesta zavede.
Také jsem začala více vystavovat svou tvorbu, to mi dělá radost (výstava v pražském Vnitroblocku byl a je splněný sen!), občas moderuji a baví mě to, protože můžu být upovídaná a nikomu to nevadí. Haha.
V neposlední řadě se stále věnuji psaní a studiu psychologie a arteterapie. Ve všech projektech se snažím o to, aby to mělo nějaký hlubší přesah nebo myšlenku, která by mohla dělat svět lepším místem pro nás všechny. 🙂
Tak pojďme společně tvořit a radovat se. V sekci portfolio můžete nalézt odkazy na mou tvorbu i tvorbu samotnou. A nezapomeňte mě sledovat (pokud chcete) také na mém Instagramu: lenny_rzepkova , kde se snažím postupně přidávám aktuální informace. 🙂
A jak jsem k těmto různým poznatkům došla? Mou cestou k sobě samé byla touha poznávat se v různých podobách a učení se být Sama sobě parťákem. Teď už sama tuším, že je to „práce“ na celý život, ale nesmírně důležitá. Možná člověk občas zabloudí na té cestě, ale i to je normální. Důležité je k sobě ty cesty zase hledat.
A nezapomenout u toho na ty malé děti v nás. Na ty malé holky a kluky v nás.
A protože bych Vás moc ráda podpořila v této cestě „Hledání a nalézání“, pokud byste chtěli, můžete přijít na nějaký z mých workshopů nebo se třeba zúčastnit se nějakého mého retreatu nebo výstavy apod. 🙂 Těm retreatům bych se obecně ráda věnovala více. 🙂 A celkově mám v hlavě i další a další projekty. Uvidíme. 🙂
Pokud Vás tohle nebo i jiné téma zajímá, neváhejte a zkuste to. Workshopy a konzultace dělám i jeden na jednoho, nebo pro skupiny, nebo do firem. 🙂 Klidně mi napište a zeptejte se na to, co Vás zajímá.
Můj email je: lenkarzepkova1@gmail.com S láskou, Lenny. 🙂