Pamatuji si to, jako by to bylo včera.
Celý den jsem zařizovala letenky do Londýna a zpět. V té době jsem ještě neměla tolik zkušeností s cestováním, a vlastně vůbec poprvé jsem si sama kupovala letenku. Musím se přiznat, že mi to moc nešlo. Letecké společnosti jsem neznala, hledala jsem tak dlouho, až se mi ty ceny postupně zvyšovaly, a já si nevěděla rady. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, ale byla jsem přesvědčena o tom, že to prostě zvládnu. I když mi to v té době připadalo náročný skoro jako získat Oscara nebo třeba 1 z matematiky. Haha.
A proč jsem se vlastně do Londýna chystala? Čekal mě tam projekt s názvem “IT’S IMPORTANT LEARNT ABOUT MEDIA” v rámci projektu Erasmus +. Ne teda přímo v Londýně, ale v Almondsbury. Bylo to relativně krátce po tom, co jsem odešla z vysoké školy. Už delší dobu mě to lákalo do zahraničí. Když jsem zjistila, že existuje ERASMUS +, neváhala jsem a přihlásila se. První projekt mi vyšel v polském Poroninu na téma SPORT, a právě druhý projekt ve výše zmíněném Almondsbury.
Byla to skvělá zkušenost. Nevěděla jsem, do čeho jdu, nikoho jsem tam neznala, ale přesně to “hození do vody”, kdy si prostě musíte poradit, jsem potřebovala. Celý projekt byl zaměřený na média jako taková, poznala jsem lidi z různých koutů světa a musela jsem mluvit anglicky. Každý večer patřil prezentaci nějaké země. Když naše skupinka prezentovala Česko, mimo jiné tancovala na písničku “Trezor” od Káji Gotta. To byla sranda. Taky nezapomenu, když jsem společně s další účastnicí Magdou někdy v 11 večer hledala naše ubytování. Byly jsme pořád dost daleko, ujel nám autobus a my byly prostě v rejži. Když jsme nakonec stihly jiný autobus, řidič vůbec neznal název naši zastávky, a tak nám řekl, že nás tam prostě někde vyhodí, a že to snad bude ono. Naštěstí nám pak nějaký místňák poradil. Tím ale naše dobrodružství nekončilo. Řidič nám sice zastavil na zastávce, ale byla tma, nesvítily žádné lampy, a jen jsme slyšely vytí psa. Amondsbury je totiž městečko nebo spíše vesnice s jednou benzínovou pumpou a všudypřítomnými políčky. Nic moc víc tam neuvidíte. Nebo alespoň ne tam, kde mělo být to naše ubytování. No to vytí psa mě trochu stresovalo, a když jsme konečně objevily naše ubytování, byla jsem happy jak dva grepy.
Po projektu, který trval něco přes týden a mnohé mě naučil, jsem jela zpět do Londýna a měla zhruba dva dny k dobru. Myslela jsem si, že budu cestovat společně s někým z naší skupiny. Postupně jsem ale zjistila, že všichni odlítají už dříve než já. Jedna holka sice letěla stejně jako já, ale ta měla zrovna nějaký období, kdy chtěla cestovat sama a ne s lidmi. To jsem samozřejmě respektovala.
Nakonec jsem se spojila s jedním známým kamaráda, a ten mě provedl jedno odpoledne po Londýně. Následující den šel do práce, a tak jsem si řekla, že si zajedu do Hyde Parku. Opět to pro mě bylo něco velkého, protože já nikdy sama necestovala a ještě mám navíc strašný orientační smysl. 😀 Teď, když na to vzpomínám, se tomu směji, protože už mám za sebou více zkušeností a připadá mi to už samozřejmě jednodušší. Tehdy jsem to vnímala samozřejmě jinak.
V Hyde Parku jsem se seznámila při pozorování veverek s jednou paní, která krmila ptáky a strašně moc mi připomínala tu paní ze “Sám Doma”. Byla super. Stavěly pódia pro koncerty. Taky mě tam pak obtěžoval jeden muž takovými vlezlými řečmi, ale naštěstí ta paní zasáhla a bylo to už pak v pohodě.
Strašně moc mě tahle cesta naučila. Londýn jako takový se mi fakt líbil, a věřím, že se tam určitě znovu někdy podívám. Taky jsem ráda, že jsem neviděla pouze Londýn, ale taky vesničku Almondsbury a následně i Bristol. Určitě je zajímavé vidět různé části Anglie. A je určitě ještě hodně míst, kam by se dalo v Anglii podívat. 🙂
Klidně mi dejte vědět do komentářů, jaká jsou vaše oblíbená místa v Anglii, a konkrétně třeba i v Londýně.
A nebojte se občas vyjít za své hranice komfortu.
Vaše Lenny