Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že nakonec tu DAMU vystuduji, nevím, zda bych mu (u)věřila. Možná jo. Možná ne. Přece jen to byla dlouhá cesta. Když jsem se hlásila na DAMU poprvé, bylo mi osmnáct a nedopadlo to. Od té doby se odehrálo v rámci DAMU mnohé. Bylo by to na dlouhé povídání, jak se říká. 🙂

Ale jak se taky říká, na dobrý věci je dobrý umět si počkat.

No a tak jsem si počkala a nakonec to vážně zvládla. Vystudovala jsem Kreativní pedagogiku v rámci celoživotního studia na katedře herectví se zaměřením na autorskou tvorbu a pedagogiku. A mám neskutečnou radost! 🙂 


Někdy je prostě dobré umět si na některé věci počkat.


A tak Lence došlo, že i když se na DAMU dostala už ani neví, na jaký pokus, a úplně nakonec jinak a jinde, než původně myslela, bylo to to nejlepší, co se mohlo stát. Nebo minimálně Lenka už teď ví, že je dobře, že se nedostala na DAMU tenkrát v těch osmnácti. Ptáte se proč?
Protože možná by jí to vážně semlelo a zkazilo. Možná ne. Kdoví. Ale možná bylo potřeba dozrát a projít si těmi všemi ne, aby zjistila, jestli opravdu stojí za to vyčkat a vytrvat na to své ano. Možná to byly všechno zkoušky a zkušenosti, které ji měly posílit a ukázat směr. A možná se hodí napsat i poněkud otřepanou frázi, že “Všechno má svůj čas a místo.” A ono na tom opravdu něco bude.

Jo, nebude Lenka popírat, že to bolelo občas fakt hodně, hlavně na duši, a rány a jizvy na duši jsou mnohem horší než ty na těle. Většinou. Alespoň se to říká. Ale studium KP ji ukázalo, že někdy je dobré si umět na ty dobré věci počkat. Netlačit na to. A hlavně se z toho vy víte co.

No a tak se psal rok 2020, říjen, a Lenka stála na půdě DAMU poprvé jako student a poprvé tak nějak jinak. Víc ve své síle a víc vyrovnaná. A přesto pořád ta Lenka. V hloubi duše ta malá cácorka, která si ve čtvrté třídě usmyslela, že bude herečkou, i kdyby trakaře z nebe padaly.


Jak jsme spolu s KP začaly chodit.


No a tak to začalo. Lenka a DAMU spolu navázaly studentský vztah. Potkávaly se spolu 1x za měsíc, vždy na dva intenzivní dny, které si pak Lenka celý ten další měsíc, než se znovu potkaly, zpracovávala. Byl a je to hodně intenzivní vztah, takže častější setkávání probíhalo spíše jen zřídka. Někdy na “Zlatých nedělích”, kam Lenka ráda chodila. Lenka se vždy těšila a byla plná vzrušení, nervozity, někdy i motýlků v břiše (zejména, když se trochu styděla, ale něco se jí povedlo) a taky plná radosti a nadšení, že může. Že konečně po těch všech eskapádách ona může studovat na její vysněné škole a dozvídat se nejen o sobě, ale i o druhých velmi zajímavé poznatky. O těch se určitě ještě rozepíše.

No a tak se ten vztah průběžně vyvíjel, někdy přišla i nějaká hádka nebo vnitřní rozpor, ale většinou to nebylo nic markantního. Většinou se zase rychle usmířily. Možná šlo spíše o jakési škádlení nebo pochyby, ale to se asi občas může objevit v každém vztahu. Jak se říká,
po každé bouři vysvitne slunce a pročistí se vzduch. Tím, že už Lenka tak trochu z minulosti “Dialogiké jednání” a “Autorské čtení” znala, nebyl to pro ni takový velký šok jako to možná byl pro některé její spolužáky. Ona se totiž s Dialogickým jednáním seznámila poprvé, a to Vám řeknu přesně – 8. 10. 2018. A když jsme se bavili o těch motýlkách v břiše, tady to byla totální exploze, přímo hejno motýlků, kteří ji proudili nejen břichem, ale celým tělem. Extáze štěstí, vzrušení, nervozity, chaosu, ale také radosti a touhy objevovat. Když přišla na první rande s KP, myšleno talentové zkoušky, jak už víte, neměla pro jistotu moc velká očekávání. V hloubi duše se ale moc těšila. Dala do toho všechno, ale zároveň se snažila si to hlavně užít. Taky se hezky oblékla, aby se cítila dobře a šla tenkrát první na řadu, protože proč ne. A hlavně, protože nikdo jiný nechtěl jít. Možná trochu chtěla zachránit situaci. A možná taky chtěla zachránit sebe. Možná to prostě chtěla mít za sebou a ucítila impuls, tak šla.

“Když se bojíš, skoč do vody a plav.”

Tento přístup si zachovala častokrát i v hodinách nejen “Dialogického jednání”.
“Když se bojíš, skoč do vody a plav.” První rande je dost specifické, všichni to známe. Snažíme se ukázat v tom nejlepším možném světle, vezmeme si na sebe ty nejkrásnější šaty, navoníme se tím nejlepším možným parfémem a mluvíme o sobě většinou jenom v hezkých superlativech, občas to připepříme i něčím záporným a pozorně sledujeme reakci toho druhého, zda se chytá či nikoliv. Zda jsme na podobné vlně nebo, zda si každý plujeme jinam. Zda se dokážeme společně něčemu zasmát, či se nad něčím zamyslet. Zda je tam ta jiskra a chemie, jak se říká. No a tak talentové zkoušky proběhly, to všechno tam zdá se bylo, ale Lenka nechtěla mít moc velká očekávání, jak už bylo zmíněno několikrát. První rande bylo fajn, ale znáte to. Někdy je to moc fajn a ta druhá strana se stejně neozve. Nebo napíše: “Zkuste to za rok.” 🙂 Jenže Lenka věděla, že už by to za rok asi nezkusila. Nikdy neříkej nikdy, ale přece jen “Všeho moc škodí.” a někdy musí člověk vychytat tu míru a ve správný čas odejít nebo přestat. Ale kdoví. Takže když četla email s tím, že je přijata, měla fakt velkou radost. Na druhé rande si musela pár měsíců počkat. Uběhly letní prázdniny, září a v říjnu se konečně
dočkala.

Přišla opět hezky oblečená, tak trochu a lá Francouzska, s červeným baretem a červenou rtěnkou na puse, protože zrovna měla po tom natáčení Genevieve, toho francouzského dokumentu, a protože ji to prostě takto bavilo. Proběhlo úvodní setkání a pak se začalo. Lenka byla občas nervózní, občas veselá, občas úplně zmatená, občas nadšená a plná energie, občas totálně unavená a bez energie, ale vždycky se snažila být hlavně svá. Jenže, co to vlastně znamená “být svá”. I na to si Lenka postupně během studia KP přicházela a snažila se hledat odpovědi. No a taky si pamatuje, že si na tom druhém rande připadala, jako kdyby byla v Bradavicích v Harrym Potterovi. A ona je ta Hermiona a její kamarádka Alžběta Ron. Protože Alžběta měla zrzavé vlasy. Jenže Alžběta nakonec odešla, a tak si Lenka našla Rona i Harryho jinde. Konkrétně Michala a Romana (Michala Blahovce a Romana Wintera), kteří se kolem ní tak dlouho nachomýtali, až se z nich stala nerozlučná partička do nepohody. Takových parťáků do nepohody ale našla na KP Lenka více a cítí za to nesmírný vděk.
To ale Lenka předbíhá. Druhé rande bylo opět fajn, trochu rozpačité, ale to k tomu poznávání přece patří.


“Důležité milníky ve vztahu.”


A tak spolu randili, randili a pomalu, ale jistě se spolu dostávali čím dál tím víc do hloubky a do nitra duše.

Velmi klíčový moment jejich vztahu byla určitě “dovolená” (soustředění) na Křivoklátě, kde si Lenka uvědomila opět o trochu víc, kdo je, a s kým ji je dobře. Nikdy nezapomene na ty taneční seance, řekla by až orgie, které pěkně dotvořily ten zážitek. A samozřejmě pokusy s rukami aneb “Dotkni se a vyprávěj příběh”. Ano, zní to divně pro nezúčastněně, rozumím, ale věřte, že to byl fakt intenzivní zážitek. 🙂

No a když jsme u těch milníků, další byl, když si Lenka uvědomila v jednom Dialogickém jednání, jak má na sebe hovořit. Objevila sama v sobě své koťátko. Ano, občas ji někdo řekl, že je roztomilá a líbezná, ale koťátko objevila opravdu sama. “Koťátko bude pojem.” řekla její spolužačka Lucie Kuklovská a měla pravdu. Koťátko se opravdu chytlo. Pár spolužáků si ho dokonce taky chtělo vyzkoušet. To bylo trochu komické, ale vlastně moc hezké. Takže během toho vztahu Lenka zjistila, jak na sebe má hovořit. Co potřebuje a co se jí líbí. A to je myslím si velký objev. Samozřejmě se to vyvíjí, i ten způsob, jak na sebe hovořit, ale objevení koťátka mě těší. Zatím o něm tolik nevím, ale je důležité, že vím, že existuje.

Těch milníků bylo a je v tom vztahu opravdu hodně, ale kdyby měla Lenka vypíchnout jednu věc, co jí tento vztah paradoxně, přes ty všechny peripetie na začátku, dal, řekla by tohle:

“Naučila jsem se, jak je důležité být Sama sobě parťákem. Naučila jsem se Být Sama
sobě parťákem.”

A to je řekla bych velký. Alespoň pro mě. Protože to úplně změnilo mé vnímání na věc. Vlastně na život. Určitě za to nemůže pouze DAMU, ale také má výchova, za kterou vděčím svým úžasným rodičům, mé nastavení a všechna ta další setkání, zkušenosti, které na té mé cestě potkaly.

A ještě potkají. DAMU je ale určitě velmi důležitou součástí toho všeho.

DĚKUJU. 

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *