Víte, u cestování se člověku dějí různé věci. A je zcela pravděpodobné, že můžou občas nastat krizové situace. Tenhle den by se dal považovat trochu jako krizový. Ale nebudeme předbíhat. Pěkně od začátku. 😀

Vstáváme brzo, protože si musíme sbalit batohy a náš hostitel musí stihnout let. Ráno proběhne v pohodě, jen nás děsí pocit, že poneseme zase ty těžké batohy. Obzvlášť, když jsme se včera spálily na pláži, přestože jsme byly namazané krémem. Po celém těle máme červené fleky a dost to bolí. I když je vedro, oblékáme si džínovou bundu, aby nás záda tolik nepálila. Jedeme směr letiště. Tentokrát jen jako doprovod. Loučíme se a musím uznat, že nemám moc ráda loučení. Snažíme se to ale brát pozitivně. Tak to prostě v životě chodí. Někdo do našeho života přijde, někde odejde a někdo v něm zůstane, i když třeba nebude možné vídat se tak často, jak bychom si přáli.

Nyní se cítíme trochu nostalgicky a hlavně unaveně. Opět jsme na letišti. A opět nevíme, kde budeme spát. Je doba oběda. Píšeme lidem z Couchsurfingu, čekáme na jejich odpovědi. Vždy to většinou necháváme na poslední chvíli. Vždy to ale nějak dopadlo. Nějak není čas vše stíhat. Přemýšlíme, co budeme dělat. Rozhodneme se vyhledat nějaký park (kde budeme moct ležet a odpočívat) a obchod (kde si obstaráme oběd). V supermarketu mě trochu naštvou, protože nemůžeme sedět na zemi. Asi to pohoršuje. Nebo se jen ochranka nudí a nemá, co na práci. Myslím, že možnost B je správně. Trochu drze se ptám, jestli tedy můžu sedět na batohu, když ne na zemi. Odpovídá, že ne. Nečekaně. A taky dodávám, jestli někdy cestoval tímto způsobem, že je to prostě náročný a únavný. A že jen čekám na kamarádku, která za chvíli přijde. Nějak se s ním nedá domluvit. Asi mi nestojí za to mít zde nějaké pletky s policií, a tak sedím na zemi pouze, když není v mém dohledu. Haha. 😀

Když Janča přichází, rozhodneme se zajít na kafe a zákusek. Potřebujeme dobít baterky. Padla na nás únava. Janča měla narozky, tak to ještě chceme “dooslavit”. Moc to ale na párty nevypadá. Jsme vůbec rády, že udržíme naše oční víčka otevřená. Stále se nám nikdo neozývá kvůli bydlení. Má se nám ozvat jeden kluk, tak jsme stále v naději. V parku probíhají nějaké stavební úpravy, a tak musíme přemýšlet, kde si odpočineme. Jediná možnost jsou dvě lavičky u rodinných domečků. Na nic nečekáme, odkládáme batohy a leháme si. Lavičky jsou pro nás v tuhle chvíli spása. Musíme uznat, že je to dost nepohodlné, protože nás pořád bolí celý člověk z toho spálení. Navíc začne svítit znovu slunce, a tak to nejde moc ruku v ruce. Jsme tak trošku bezdomovkyně. Neztrácíme ovšem dobrou náladu a optimismus. Protože co? Protože to je půlka úspěchu! 😀

Když už se blíží večer, rozhodneme se napsat cedulku s nápisem: Stále nemáme dnes, kde spát. Pokud bys nám pomohl(a), byl(a) bys „amazing“! Něco na ten způsob. ? Lidi nás moc nechápou a koukají na nás pohoršeně. Nic si z toho ale neděláme. Natáčíme si videa, kde informujeme o současném dění. Uvažujeme, že si zpěvem vyděláme nějaké peníze. Dáváme do kupy náš repertoár. Jeden pán se na nás ale přece jen nakonec usměje. Poradí nám, abychom změnili místo, protože tady to není úplně ideální. A hlavně lidi zde nejsou tak otevření, tipuju. Na druhou stranu je pravda, že spát před barákem na lavičce je dost divný. Nedivím se jim. Ještě navíc, když opravdu nevypadáme reprezentativně. Respektive už jsme vypadaly i lépe. Už i mouchy na nás sedaly. (Trochu přeháním, aby to mělo lepší efekt.)

Fotografie 1

Fotografie 2

Fotografie 3

Jediný náš kámoš v tu chvíli je místní holub. Pak ale zjistíme, že byl s námi jen ze zištných důvodů. Chtěl jídlo. „Zmet*k.“ prohlásí Janča. Když prochází pán se psem, pes začne vykonávat svou potřebu kousek od nás. Je to jako spiknutí. S Jančou neklesáme na mysli, a tak si aspoň zpíváme. Zase nám solidně hrabe. Ale je strašně super, že ani jedna nepropadáme panice. To by nám vůbec nepomohlo. Vzpomenu si, že si mě na Facebooku přidal jeden z kamarádu našeho hostitele. Potkali jsme se minulý večer. Napsali jsme skoro všem, co tady známe, proč to tedy nezkusit i u něj. Usmálo se na nás štěstí. Odpověď zněla, že pokud by nám nevadilo spát na koberci, tak klidně můžeme. Oooo, wow! „My nejsme bezdomovkyně. Jupí!“ zajásáme. Máme neskutečnou radost. Hlavně začíná být chladno, takže i z tohoto důvodu by nebylo ideální spát pod širákem. Zvlášť, když jsem na to háklivá. 🙁 Myslím na tu zimu. Oblékám se do všeho možného, co mám. V reálu to znamená, že si na šortky dávám legíny, na ně šaty, mikinu a následně i bundu. Na hlavě mám slamák, protože se mi do batohu nevleze. Na zádech jeden velký batoh, vepředu druhý malý batoh. Nedivím se, že trochu upoutáváme pozornost. Jsme jak nějaká atrakce. Janča by klobouk měla taky, ale omylem ho někde ztratila. I tak je to sranda. S Diagem, našim novým hostitelem, kterého si do telefonu ukládám jako „Our Hero from Portugal“ (Náš hrdina z Portugalska) nás čeká na nádraží. Jelikož jsme fakt dost unavené, koupíme si lístek a jedeme metrem. Trvá to necelou hodinu. Když dojedeme na nádraží, stane se další šílená věc.

Scéna jako vystřižená z Harryho Pottera, když se Harry snaží dostat se svým vozíkem do Bradavic a nepodaří se mu to. Tak tohle přesně se stalo Janičce. V Portugalsku mají u metra „vražedné dveře“, což upřímně nesnáším. Mají to takhle i v Anglii. Funguje to tak, že přiložíte lístek na senzor, dveře se otevřou, ale za chvíli (dost rychle) se zavřou. Musíte být relativně rychlí. My jsme si s Jančou lístek koupily, nastala ale nějaká chyba v Matrixu. Zpátky nám to nefunguje. Mě zachrání jedna žena, a tak projdu v pořádku. Když chce projít Janča, dveře se otevřou, následně ale ihned zavřou, to už ale Janča dostává pořádnou šlupku do hlavy a upadá na zem. Do prdele. Seběhnu k ní a ptám se, zda je v pohodě. Janča se začne smát. Když pomine prvotní vlna strachu a úzkosti, zda se s ní něco nestalo, začneme si z toho dělat s Jančou prdel. Tak jo, jedeme do Bradavic. „Já budu Hermiona.“ prohlásím. „Anebo víš co? Budu Ron. Jsem taky zrzka.“ Nakonec Ron i Harry potkávají svého nového hostitele. Hermionu.! :DDD Musíme se stále ještě smát tomu, co se stalo. Hermiona moc nechápe, ale když ji to vysvětlíme, začne se smát s námi. Od této chvíle nám hrabe ještě víc. Trochu se bojím, jestli se Janička nepraštila do tý hlavy moc.  Nečekala bych, že to řeknu, ale v duchu doufám, že bude ráno zase trošku normální. Ne sranda. Ron i Harry jsou prostě jen šťastní, že nejsou bezdomovci. Když přijdeme do bytu, uleháme na koberec a jsme šťastné.

harry

nunu

I když jsme původně myslely, že půjdeme hned spát, opak byl pravdou. Diago trvá na tom, že uvaří večeři. A když jde o jídlo, tak my zásadně neodmítáme. Haha. Navíc přijde jeho spolubydlící a jedna slečna, takže to vypadá na velice zajímavý večer. Posloucháme hudbu, povídáme si, jíme jídlo a trochu si zahulíme. Jen trochu. Na balkoně vedu velice dobrý rozhovor s Diagem. Miluju balkóny. A miluju rozhovory na balkonech. Jsem holka, herečka, you know. Takže Julie atak. Ne dobrý. To je jen inside joke. Hihi.

Celý večer a vlastě už i ráno se nese ve velice příjemném duchu. Skoro všichni jsme napojeni. Až na … ehm. Nebudu jmenovat. Dovolím si ale ještě jeden „inside joke“ pro Janču: „What is erport?“ To prostě nejde popsat. To musíš zažít. No a tak nakonec jdeš spát zase ráno. Vůbec Ti to ale nevadí. Protože tahle setkání a tyhle večera až rána jsou prostě ojedinělé a neskutečně obohacující.

Děkuji všem, že mohu být součástí.

Lenny

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *