Brzké vstávání nám fakt moc nejde. Došlo mi, že skoro v každém článku říkám, že jsme si výjimečně přispaly. 😀 Oukej, dnes opravdu ne. Vstáváme kolem půl 5 ráno. Jenže to by nebyla Lenička, kdyby něco nepopletla. Na ostrově je jiný čas, a já si omylem nastavila budík o hodinu dříve. No rozhodně lepší, než kdyby to bylo o hodinu později. Nicméně hlas rozespalé Janče, že ještě můžu spát, mě pobaví.

Ranní letiště, občas nějaký to vyvolávání lidí, co nestíhají let a všudypřítomné zívání. Odbavení proběhne v pohodě, už máme s Jančou praxi, tak to odsýpá. Haha. Pamatujete, jak jsem říkala, že bych chtěla dostat kytici růží na letišti? Tak tu jsem sice nedostala, ale stala se mi taková fakt roztomilá příhoda. Když jsem letěla do Ponta Delgady, obsluhoval mě takový ten sympatický “letušák”, po kterém jsem chtěla zadarmo vodu a on mi ji nakonec fakt donesl. Fakt drsná “náhoda” byla, že při množství letů, které jsou v nabídce, mě tento letušák obsluhoval i nyní. Já si ho pamatovala. Ale myslela jsem si, že on si mě pamatovat nebude, protože určitě potkává hodně lidí každý den. Opak byl ale pravdou. Usmál se na mě a řekl: “Hey, water girl.” Zeptal se mě, jak jsem si užila ostrov. Odpovídám a ptám se, jak se má on. Mně řekne, že nic moc, ale zařve před všemi, že se má fajn. Tím mě pobaví. V letadle se snažím usnout, protože jsem fakt strašně moc unavená. Není to extra pohodlné, ale tak lepší něco než nic.

IMG_20170710_093549

Najednou, když se trochu proberu, mi z ničeho nic přistane na stolečku teplý čaj s cukrem se slovy: “Doufám, že máš ráda čaj.” Jsem mu neskutečně vděčná, nestačím mu ani poděkovat a už je pryč. Asi by to správně neměl vidět někdo z jeho kolegů. Haha. Čaj, kde si nasypu haldu cukru, fakt pomohl, neboť mi dodal hodně energie, kterou jsem potřebovala. Až prochází znovu, poděkuji mu. Uběhne chvilinka a na stole mi přistane oplatek v podobě sušenek politých bílou čokoládou s jahodovou příchutí. Mňam! Jakoby věděl, že mi prostě fakt chutná sladké. Haha. Musím uznat, že si tímto let mnohem více užiji. Rozhodnu se mu napsat krátký vzkaz, kde mu chci poděkovat za milou obsluhu. Nic za tím nevidím. Je to spíše takové milé zpestření. Předám mu vzkaz, mrkne na mě.

Následně se se mnou dávají do řeči vedlejší cestovatelé. Je to pár středního věku. Hned se zapovídáme a je to moc milé povídání. Paní mi popřeje hodně štěstí ve všem, co dělám. Taky mi řekne, že si mám dát čas a že se nemusím strachovat, že je vše tak, jak má být. Následně mi nabídne, abych přijela k nim do Řecka, že mě můžou pohostit a ukázat město. Jsou vážně milí. Vyměníme si kontakty. Za chvíli máme přistát. Najednou vidím letušáka, jak mi dává časopis a mrká na mě. V časopise mi nechal dopis. Paní prohlásí, že je to strašně moc roztomilé. Stálo v něm mimo jiné, že jsem mu zlepšila den a že mě rád poznal. Když odcházím z letadla, loučím se jak s letušákem, tak i s jeho kolegou, který stojí vedle něj a radí mu, jak se česky řekne “na shledanou”. Všichni se usmíváme. Tak třeba zase někdy na viděnou, řekneme.

IMG_20170710_091844 (1)

Z letadla si to mířím rovnou k letišti, až mě najednou zastavuje nějaký pán, který má strašně vtipný hlas. Vysvětluje mi, že musím jet autobusem. Trochu zmatená se ptám, kde je ten autobus. Je hned kousek vedle. Muž mi říká, že je to pravidlo, že musím s ním jet. Zároveň se mi směje. Když dojedeme na letiště, neodpustí si poznámku: “Now you can go.” Směje se, já taky. Ještě stále jsem lehce zmatená a rozpačitá z těch všech seznámení v letadle. Strašně mě baví seznamovat se s někým na letišti nebo právě v letadle. Vždycky si představuji, co jsou ti lidé zač. Haha už asi potřetí.

Doletěly jsme do Lisabonu a stále jsme nevěděly, kde budeme dnes spát. Jdeme na chvíli “zevlit” na letiště, kde se snažíme zjistit nějaké informace o dopravě. Rozhodneme se využít metro a dojet někam do parku, kde si budeme moct na chvíli lehnout. Jsme totiž fakt unavené. K mému údivu mi docela nedělá problém vyznat se v portugalském metru. Mám z toho radost.

Park je fakt krásnej. Lehneme si a Janča mi nadšeně oznamuje, že se nám ozval jeden kluk z Couchsurfingu, že bychom mohly u něj dnes přespat. Šťastné, že nejsme bezdomovkyně, ležíme na trávě a sluneční paprsky nám do tváří kreslí pihy. Následně musíme najít správný autobus, který nás doveze k našemu hostiteli. Je to trošku oříšek, ale nakonec si poradíme. Jen je těžké rozeznat zastávky, protože je nikdo nehlásí. Vystoupíme, jdeme najít místo setkání a opět si sedáme na zem. Už se nemůžeme dočkat na postel. Když nás hostitel uviděl, musel se leknout, tipuji. Myslím, že jsme vypadaly fakt srandovně a nechutně zároveň. Dokonce jeden starý pán, kterýho jsme míjely, podotknul, že “kempování je náročný. O propána!”

Náš hostitel musí někam odejít a my můžeme jít spát. Jupíííí! Usneme. A víte co? Probudíme se až večer kolem 6.hodiny. Upps. Vyspané jako miminka uvažujeme, co budeme dělat. Náš hostitel nám nabídne jít s ním a jeho bláznivým kamarádem na párty. Nakonec nabídku přijmeme a myslím, že jsme udělaly fakt dobře. Na tuhle párty v Lisabonu jen tak nezapomenu! 😀

(Fotka je s neznámými kluky, se kterými jsme se jen tak chtěly vyfotit. Další fotky nemám. Máme ale jedno video, které určitě přijde zveřejnit. Čti dál a dozvíš se více.)

IMG_20170711_001240

Co vše se událo?

1.) V Lisabonu mají muže, který nosí tričko s nápisem: “Follow me. I know where party is it.”

2.) Chodili jsme z baru do baru. Tak se to tady dělá.

3.) Dostaly jsme od toho pána s tričkem kupón na FREE DRINK.

4.) Jelikož Janča měla narozeniny, říkala jsem neznámým klukům, aby nás pozvali na panáka, že je to dárek pro mou kamarádku.

5.) Následně Janča dělala to samé pro mě.

6.) Celý večer jsme se rozhodli, že budeme společně my čtyři plnit různé výzvy.

7.) Jedna z nich byla, že mě náš hostitel měl požádat o ruku před davem lidí. (Máme video jako důkaz.)

Bylo to naprosto skvělé. Hodně lidí nám uvěřilo. Pak ale pochopili, že šlo pouze o srandu. Všichni jsme se smáli. Janče jsem řekla, že odmítám platit za panáky. 😀 A tak se taky stalo. 😀 Cestujeme lowcost, nemáme moc peněz na zbytečnosti. Celý večer jsme si vážně všichni moc užili. Někteří mě měli za celebritu, když viděli fotky z červeného koberce a já se tomu musela smát. Jako fakt to nemělo chybu. Seznámila jsem se strašně moc lidmi. Nakonec jsme jeli na další místo, kde by měl být živý koncert. Bylo zavřeno. A tak jsme naši jízdu skončili v jazzové hospůdce, kde je strašně příjemná atmosféra. Barman zpívá. My pomalu tancujeme. Dojedeme ráno a jdeme spát.

Na to, jak se mi ze začátku moc nechtělo, tak to bylo nakonec fakt super! 🙂

Dobrou noc,

Lenny

 

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *