Neděle je od slova nedělat, víš? Neděle. A tak se vzbudíš po společensky náročné sobotě a je doba oběda. Ouuu. Párty jsou super, horší je pak to, že následující den uteče tak rychle, že ani nevíš jak. No a tak jediný, co v tu chvíli řešíš, je to, že máš hlad. Oukej. Tak uvařím si nebo si někam zajdu? Vzhledem k tomu, že lednice hlásí stav: ZAJDI NA NÁKUP, plán je jasnej. Hmmm. Vždyť dnes je přece FOOD BLOGES MARKET. Tak jo. Seženu si doprovod, oblékám se, beru bágl a už jedu za Bárou.

Báru jsem neviděla 100 let, ale když se potkáme, je to, jako bychom se potkaly včera. „Tak co novýho?“ Klasická věta, na kterou se vzápětí dozvídám milion odpovědí. Ochutnáváme jídlo, je to dobrý, až na ty fronty. Jinak nás to tam ale baví. No a tak neděle uteče ani nevím, jak. Po neděli přichází pondělí, které je zase pestré jako papoušek Ara. Čau pondělí! Dnes budeš dobré pondělí, cítím to v kostech. No a taky, že bylo.

monday

Práce, práce, a pak šup šup na to místo, kde to ve mně vyvolává tolik emocí. Zažila jsem tu mnohé. No a tak se ještě rozhodnu trochu zdržet se na Staromáku, kde poslouchám pouličního umělce, klavíristu, a hraje fakt hezky, než půjdu na TO místo. No jsem nějaká nervózní. Vím, že se mám s někým potkat, a vím, že tam bude hodně lidí, a trochu mě to znervózňuje. Navíc na tom místě, kde to ve mně vyvolává tolik emocí. No nic, to zvládnu. „Tak jo Klárko, už tam budu. Minutku. Potkáme se na schodech.“

Vcházím do tý budovy, moc kolem sebe nekoukám (raději) a jdu rovnou na schody. Potkávám se s Klárou, povídáme si, a já mám v ruce zase borůvky. Indicie. No a tak čekáme, až představení začne, a já se snažím vzpamatovat.

„Kámo, jsem mimo.“

No a pak to začne. Klára mě seznámí s dalším členem. Členem, nečlenem, člunem. Ano, prostě všichni mají stejný znaky. Haha. A ty víš. A já vím. A víc Vám k tomu neřeknu. Každopádně , když si sedáme, je to dost vtipný, protože nějak pendlujeme mezi místy jako auta na pátý avenue v New Yorku, a je to prostě chaos. Mám v hlavě chaos. A vím, že se na mě kouká. On. I on. A já. A ty. No a tak to začne, a je to fakt dobrý představení. Občas se neudržím a začnu se smát. A je to prostě fakt dobrý. A on občas kouká. A já taky. Ale většinou ucuknu pohledem.

No a když to skončí, vypařím se z místnosti jako pára nad hrncem. Respektive nechám v sobě doznít dozvuky, tak, jak to většinou dělám.  Mimochodem, tenhle článek píšu v tramvaji, mám ve vlasech obří květiny, dlouhý šaty, a už druhý člověk si ode mě odsedl. Co je špatnýho na tom, že píšu v tramvaji na notebooku? 😀 No je mi to trošku jedno, a tak si vesele pokračuji dál. Musím využít veškerý volný čas. Není ho moc, a já chci psát. Děje se toho totiž tolik a já to nechci nechat bez povšimnutí.

Zpátky k tomu místu. Když to skončí, snažím se uvolnit a jdu si pro víno. Zvládla bych to i bez něj, o tom žádná, nějak se nás ale kolem stolu začíná hromadit více, a vypadá to na delší večer. A tak si sedám vedle Kláry, vedle mě Oni a další. A tak si povídáme. A je nám fajn. Občas jdeme ven. A občas zase dovnitř. Opět mě občas někdo s někým seznámí a je nás tady hodně.

„Neznáme se už náhodou odněkud?“

Svět je malý, a tady na tom místě obzvlášť. Když jsem tu byla minule, a přijeli za mnou dva kamarádi z Brna, kteří mimojiné taky ví, tak jsem se jen pořád s někým zdravila a objímala. Ouuu. Ouuu. Díky! No a tak si prostě povídáme, chodíme ven, pak zase dovnitř, pak si zase povídáme, až je najednou docela pozdě, a já začínám mít pocit, že už bych i šla. Takový pocit mám sice ještě asi stokrát, ale vždy mě někdo přemluví, abych ještě zůstala. A já většinou zůstanu, protože je mi tam fajn. Minule za námi přišel neznámý kluk, a anglicky se zeptal, zda se nechceme přidat k jejich skupince. Respektive k dalším dvěma klukům. Ačkoliv to bylo milé, ten večer jsme měly kolem sebe tolik lidí, že jsme tuhle možnost nevyužily. Aspoň jsem se s nimi zašla rozloučit. A vůbec na tom místě se lidé rádi seznamují. Když sedíme na chodníku, a jen tak jsme, my tři, zeptá se Pán bez domova Toma, jestli nemá cigaretu. Tom ani Dejv nemá, dokouřili poslední. Nicméně pán si chce povídat, a tak s námi nějakou minutu stráví. Je to trochu zvláštní.

“Pane, my jsme si rádi popovídali, ale teď už si chceme povídat jen my. My jsme se tady sešli, a chceme být Spolu.” řekne Dejv.

Pak odejde. Když minuty a hodiny utíkají, rozhodneme se, my tři vzít si Uber, a jet. Už jsme dost dlouho čekali na NĚ, a ono nás to už přestane bavit. A tak jedeme, pokecáme s řidičem a je to v pohodě. Ten den byl fajn. A vlastně jsem ráda, že jsem to na TOM místě zvládla. Někdy mě to tam totiž moc nebaví a je to tam moc povrchní. Ale někdy, když jste tam s fajn lidmi, může to být i fajn. Hihi. Neptejte se mě ovšem, co je TO za místo, já Vám to stejně neprozradím. Občas je přece fajn nevědět vše. No ne? A jo? Tak článek jsem dopsala ve vlaku, a tady se na mě nikdo divně nedívá, když píšu. Ve vlaku jsou na to lidi víc zvyklí, že jo. No řeknu Vám, tenhle zážitek už je pár dní starý, a následující týden se toho stalo tolik, že možná budu psát celou cestu. A možná taky ne. Nicméně nebyl čas o tom psát, důležité ale je, že je o čem psát, a že psát chci. CHCI se s Vámi o to podělit. Tak snad to vyjde. Mějte hezký zbytek neděle! 🙂

Obrázek použit z : http://coolwallpaper.website/wallpaper-tumblr/tumblr-background-tumblr-background-tumblr-tumblr-backgrounds-cool-wallpaper-tumblr-amazing-free-hd-3d-wallpapers-collection-you-can-download-best-3d-desktop-backgrounds-3d-windows-wallpapers-pc-in/

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *