Psala se nějaká sobota v červnu 2017, a já přemýšlela, co budu dělat. Selhal mi plán A., nenechávám se tím ale vykolejit a řeknu si, že půjdu do parku. Je krásně, a tak nebudu sedět na bytě že jo. Večer už budu mít zase asi plán, takže jen teď na odpoledne. Do vyhledávače zadávám “parky v Praze”, neboť chci utéct někam do přírody, do zeleně.
Jdu na tramvaj, mám jet 11, nakonec ale přijíždí 18, a tak se spontánně rozhodnu nastoupit na ni a jet, kam mě nohy a pocit zavede. Když projedu pár zastávek a míjím Lídl, napadne mě stavit se pro nějaké ovoce a pití. Koupím si pomerančový džus, který je fakt osvěžující a borůvky. Chtěla jsem sice maliny, ale borůvky vypadaly tentokrát lépe. A změna je život, že jo. No a tak si to pádím s borůvkami, malým báglem do parku, který je kousek.
Sedím na lavičce, snažím se číst, nějak se ale nedokážu soustředit. Navíc hned na další lavičce sedí další lidi, a to mi odvádí pozornost. Nakonec uslyším z vrchu nějaké tóny. Tóny kytary. Jééé. Jelikož miluji, když někdo hraje na nějaký nástroj, a speciálně na kytaru ehm ehm :D, rozhodnu se jít kouknout, kdo to hraje. Čeká mě cesta do kopce, docela fuška. No a tak se zkuste tvářit sexy, když sotva ty schody udýcháte že jo. 😀 No jdu se kouknout dál, co tam je, a pak se vrátím zpět k místu, odkud slyším kytaru. Tak jo, odhodlávám se, nádech, výdech a jdu.
“Můžu si Vás na chvíli poslechnout?” usměji se na dva sympaťáky.
“No my budeme rádi za milou společnost.”
“Dáte si borůvky?” nabídnu jim borůvky.
Opětují mi úsměv a řeknou:
“Dáš si víno?”
A nabídnou mi hroznové víno. Usmějeme se, představíme se a sedám si vedle nich. Hrají. Hrají. A zase hrají. A je to super!
“Co studuješ?”
Jeho odpověď mě mohla napadnout, že jo. Haha.
“Letní odpoledne, letní okouzlení tím vším, tráva, smích, tráva, vzduch, tři umělecké duše , tóny, úsměvy, tóny, bohémové, rebelka, rebelové, lové, kytary, duchaplné povídání, svoboda, mládí, léto, smích.”
Nakonec se z nevinné otázky, kdy jsem si myslela, že si poslechnu pár písniček a půjdu zase dál, vyklube koncert. Kluci hrají fakt dobře. Smějeme se. Je nám fajn. Prostě pohoda, kámo. Miluju to. A tak je najednou večer a kluci se mě ptají, zda nepůjdu s nimi ještě na pivo. Jdu.
“Letní večer, letní okouzlení tím vším, povídání, sranda, hudba, tanec, jídlo, ráno.”
“Ty ženy jsou stejně krásné takhle v létě. Ženy krásní.”
“Ty jsi nádherná žena.”
—
Nakonec to místo, kde se všemu smějeme. To místo, kde to má rád D. My s T. se tomu trochu smějeme, ale je to tam náhodou fajn. Je ráno, je sranda a my jen pokračujeme v duchaplných konverzacích, tam na tom místě. Kulečník, ne kouř, divní lidi, unavené obličeje a sranda. Pak ještě dozvuky zvuků večera. Dva. A jedna.
“Promiň.”
“Za co se omlouváš?”
Prý mají ty šátečky s čokoládou v Lídlu levnější. A tohle není reklama na Lídl. Tančíš. Léto s příchutí borůvek. Víc takových večerů. Nasedám do tramvaje. Čau ahoj, skvělý večere a čau ahoj ráno. Oslovujte občas lidi, když máte pocit, že to máte udělat. Někdy je to fajn. A někdy víc než to.))
Borůvková Léňa