Totálně se mi zastavil čas. Totálně jsem se ocitla v jiném prostoru a čase. Totálně jsem byla ve střehu, a šlo mi jen o to, zavolat záchranku. Totálně se vše ostatní kolem zastavilo. Totálně jsem v pár sekundách vyhrkla v duši a těle. ZASTAVIL SE ČAS.

Totálně se ještě klepu, když tohle píšu. Totálně nic nevnímám. Mám pocit, že si to přehrávám stále dokola. Najednou se zpotácel na zem. Najednou z ničeho nic. Během sekundy. Najednou jakoby se z něj stal robot.

Celý den jsem měla špatné tušení. Tušila jsem, že se něco stane. Ať to zní sebevíc divně, já prostě něco tušila. Byla jsem od rána strašně nervózní. Strašně. Bolelo mě břicho. Nevěděla jsem, proč. Najednou to vše zapadá. Vše je pomíjívé. Opět se potvrzuje to, jak se za jedinou sekundu může změnit život.

Zpotácelo se na zem jeho tělo, začalo se třást, začal hekat. Najednou se ve mně všechno zastavilo. Najednou jsem byla mimo. “Musíme zavolat sanitku.” Na nic nečekám, a i když totálně nevím, co dělám,opravdu nevím, beru telefon a vytáčím 155. Jak se vždy ve škole opakují tato čísla, a jak si teprve uvědomíme jejich důležitost, když nastane jejich chvíle.

Přiběhla paní, kluk z vedlejší sedačky se ho okamžitě chopil. “Máte kapesníky?” V duchu nádávám, protože nevím, kde jsou ty zasrané kapesníky. Mám ale víko od termosky, a tak ho ihned podávám paní. Dotyčnému se špatně dýchá.

Ani jsem v tu chvíli nevěděla, jaké číslo vytočit, prostě jen automaticky mozek vyhodnotil situaci, a něco namačkal do toho telefonu. “Dobrý den”. Hlavou mi proletí, že musím hlavně v klidu nahlásit, co se stalo. Hlas se mi klepe, v zátiší slyším hekání, zmatek, chaos. Já sama se dost třesu. Já sama nejsem schopna nějak normálně uvažovat.

“Dobrý den, volám z vlaku RegioJet ve směru do Prahy. Zpotácel se nám na zem muž.” Vidím několik vystrašených výrazů. Jsem mimo.

“Je při vědomí?”

Do prdele, já v tu chvíli prostě nevím nic. Do prdele, Leni, uklidni se. Hlavou si nadávám a říkám, že musím být v klidu.

“Ano. Heká. Třese se…jsme 12 minut od České Třebové…”

Prostě jsem se snažila popsat situaci. Na detaily se mě neptejte. Já fakt nevím. Vím, že jsem to pak típla, protože jsem viděla stewarda mluvit do telefonu. A prostě nevím, co se stalo. “Volal jste někdo sanitku?” ptám se.

Ihned mi volá 112. “Dobrý den, máme nahlášení… ”

Muže se podaří trochu uklidnit. To “uklidní” trochu i mě.

“Dobrý den, máme tady muže, má záchvat. Jsme 10 minut od České Třebové.Heká, třese se.”

“Jaký vagón?”

Najednou ani člověk neví, jaký vagón to je.

“Jaký vagón to je?” vyhrknu.

Dvě paní, které jen sedí a jsou dost v šoku, odpovídají, že druhý.

“Druhý.”

“Je při vědomí.”

Pán, spíše mladý muž se pomalu uklidňuje. Všimnu si, že stojím na sedačce, protože jsem zaujala pozici takovou, jakou vybízela situace.

Vidím vyděšeného stewarda. Vidím vyděšené paní. Vidím strach.

Nakonec se nám všem, a hlavně paní, která přiběhla, podaří muže trochu uklidnit.

“Jak se jmenujete?”

“Berete na něco léky?”

“Co jste měl s sebou?”

“Odkud jste? Kam jedete?”

—————————————————————————————————————————————————-

“Kde to jsem?”

“Měl jste záchvat, pane.”

“Víte, co se stalo?”

 

A další věty vkrádají se mi do paměti. Najednou zvoní telefon. Není to sanitka. Ačkoliv sebou škubnu a telefon div nerozmáčknu.

Sanitka přijela. Muž se trochu vzpamatoval. Přijdou ze záchranky, a vyptávají se, co se stalo.

“My Vás teď odvezeme….”

Muž nám pár větami odvykládá jeho příběh.. To je ale jeho soukromá věc. O té tady psát nebudu. Jen je mi líto, že kvůli této nemoci nemůže už delší dobu najít práci, a žít normální život. Teď jel do města, kde mu měli nabídnout práci.

Je mi z toho všeho divně. Jsem strašně ráda, že to dobře dopadlo. Nikdy však nezapomenu na ten OKAMŽIK.

OKAMŽIK, KDY SE VÁM TOTÁLNĚ VŠECHNO ZASTAVÍ.

OKAMŽIK, KDY VŠECHNO OSTATNÍ POČKÁ.

OKAMŽIK, KDY VŠECHNO OSTATNÍ JE JEDNO.

OKAMŽIK, KDY MUSÍŠ DO PRDELE JEDNAT, PROTOŽE JDE O SEKUNDY.

OKAMŽIK, KDY SE TI SEVŘE ŽALUDEK, V OČÍCH SE OBJEVÍ NĚCO, CO SE NEDÁ POPSAT.

OKAMŽIK, KDY SEŠ PROSTĚ ÚPLNĚ JINDE. V JINÉM ČASE A PROSTORU.

OKAMŽIK, KDY SI BĚHEM PÁR SEKUND UVĚDOMÍŠ, CO JE OPRAVDU DŮLEŽITÉ……

Ty vole, je asi půlhodina po tom, co se to stalo. A je mi stále blbě. Je mi stále divně. V hlavě mám zmatek a chaos. Stydím se za sebe, že jsem si na začátku, když tento muž přisednul, myslela o něm zvláštní věci. Byl totiž docela špinavý. A .. no to je jedno.

STYDÍM SE ZA SEBE!

JSEM RÁDA ZA SEBE, ŽE JSEM (SICE NE ASI VZOROVĚ), ALE ASPOŇ NĚJAK BYLA SCHOPNÁ ZAVOLAT SANITKU.

Děcka, není to prdel.

 

Objednala jsem si víno. Přistupují další lidé. A jede se dál, jakoby se nic nestalo. Nicméně stalo se. Jestli něco tímto článkem chci předat, pak je to právě tohle –

Uvědomme si prosím důležitost každé sekundy.

Důležitost pomoci.

A důležitost nesoudění dle prvního dojmu.

V ten okamžik se vše zastavilo. Vše. Mrazí mě z toho po zádech. Děkuji všem přítomným, že jsme to nějak zvládli, a že se nám ten člověk podařil snad zachránit. Přeji mu, aby byl, co nejdřív fit, a aby vedl krásný život.

Tak čau.

Léňa, zase o nějaký ten rok “starší”

 

Obrázek použit z : https://zpravy.tiscali.cz/muz-z-marianskych-lazni-se-udajne-nedovolal-na-155-zachranka-prijela-pozde-218468

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *