(Na tu reklamu na konci nekoukejte.)
Rodinné oslavy a sešlosti maj něco do sebe. Když jsem byla v pubertě, neměla jsem je příliš v oblibě, protože se mě “dospěláci” začali vyptávat, co kluci. “Tak co Leničko, kluci?” “No kluci byli, jsou a budou. 😀 ” To byla většinou moje odpověď. Haha. A většinou si všichni přivedli své protějšky, a já na to “moc nebyla”. Na nějaké předvádění protějšků. Ha, ha podruhé. 😀 A pak ještě spousta jídla. Všude. “Dej si ještě, ať Tě vítr neodfoukne.” 😀 To samozřejmě přeháním, oslavy nebyly jen o tom. A někdy to bylo náhodou moc fájn, a vlastně i sranda.
Dnes už to zase jako větší Léňa vnímám jinak, s nadhledem, (:D) a vlastně se tomu docela i směji. A tak, když jsme včera měli takovou rodinnou sešlost, uvědomila jsem si, jak je vlastně fajn, když se lidé SEJDOU. Když se sejde rodina u velkého stolu, povídají si, překřikují své zážitky a vnímají se. I když třeba každý ve svých frekvencích a bublinách. 😀
S mamkou chystáme stůl, je plný jídla, je to pro nás symbol pohostinnosti. Připravíme sváteční oběd, a pak nějaké jednohubky, obložené talíře slanými, ale i sladkými variantami. Obě se oblečeme do šatů, ačkoliv je to pouze taková naše sranda, neboť to nebyl původní záměr, a klidně bych byla i v teplácích. Nebo dobře, v kalhotech. 😀 Mamka má květované šaty, a já červené s malými bílými puntíky. Mamka vypadá vedle mě jak moje ségra. Taky bych takto jednou chtěla vypadat u své dcery. Aby ostatní říkali : “Vypadáte jako sestry.” Haha potřetí. 🙂
S mamkou připravujeme všechny pokrmy a ladíme poslední detaily, a brácha mi ujídá z obloženého talíře jednohubku, aby mohl přece vyzkoušet :D, čímž mě totálně vytáčí. Nesnáším to. 😀 Jde to pak vždy poznat, že někdo ujídal. A dělá to úplně pokaždý, a úplně pokaždý mě tím naštve. 😀 A ještě ke všemu, moc dobře to ví! A pak ještě dodá, ať jsme v klidu. Že prý vše stíháme. Chlap no. 😀 Nicméně i nad tím se člověk nakonec usměje.
Postupně se nás u stolu sejde asi 17. Některé tety a strejdy vidím jen párkrát do roka, o to víc si cením těchto chvil. Jelikož už jsem dle kalendáře “dospělá”, můžu s dalšími dospěláky pít. A tak si občas ucucnu, aby se neřeklo. 😀 Pak dojde řada i na rodinná alba. Znáte takový ten pocit, když Vás celá rodina vidí nahatou ve vaně s obrovským chumáčem pěny na hlavě aneb když byl Léňe asi 1 rok? Znáte ten pocit? A taky ho máte tak strašně “rádi”? 😀 Pak následují fotky s dorty, kde postupně sfoukáváme svíčku po svíčce. A pak nějaké ty výlety, návštěvy, mazlíčci, a tak podobně. A samozřejmě módní výstřelky a účesy aneb, co se “kdysi” nosilo, a nám to dnes přijde mega vtipný. 😀 Třeba účes tety na Jardu Jágra. 😀 (Nic proti Jardovi! Mám ho ráda, jo!!! 🙂 )
Je někdy fakt srandovní pozorovat, jak ten čas letí.
No a co by to bylo za rodinnou sešlost, kdyby se nezpívalo. A jelikož můj starší bratr hraje na klavír a zpívá, nesmí hudební složka samozřejmě chybět. 😀 Navíc, naše rodina ráda zpívá. 😀
Zapálíme v krbu, brácha začne hrát, přidává se sestřenice Terka, pak hned i já, a nakonec skoro všichni ostatní. Od písniček z jejich mládí, zpíváme až po písničky našeho mládí. Venku sněží, přímo chumelí, a my zpíváme, smějeme se a radujeme se. Mám funkci “hledače slov písniček”, a tak pokaždý, když se chci jít napít vody nebo čaje do kuchyně, volají mě, ať už jdu zpátky, že potřebují slova. 😀 Tohle veselí prolínáme občas kapkou nějakého toho alkoholu, kapkou smíchu, a kapkou scének, které jsou jako vystřižené z Pelíšků, a jinak podobně laděných filmů!
Prostě já to říkám pořád, že Umění, v tomto případě Zpívání SPOJUJE. Mám ráda návštěvy. Baví mě dávat a dělat lidem radost. Mám ráda zpívání. Tyto chvíle mě dojímají, tyto chvíle mě baví, a na tyto chvíle člověk vzpomíná. I když je každý člověk úplně jiný, zpívat můžou všichni dohromady. Prostě všichni jsme si rovni, že jo. Každý prdí, jak by řekl Nohavica! Každý si zpívá ve svém tempu a rytmu. A proč zpívat? Protože Dokud se zpívá, ještě se neumřelo!
P.S.: Tuhle písničku jsme zpívali také.
P.S.2: Děkuji. (14.1. 2017). Děkuji i za 15.1. 2017.
Vaše bláznivá Léňa