Vlak. Jedu v něm. A koukám z okna. Jedu v protisměru. A představuji si, jaké by to bylo, kdyby i život jel občas v protisměru. Poslouchám písničku: “You are a memory” od Message To Bears. Poslechni si ji taky a čti dál.
Chci si zjistit, o čem je ta písnička, ale Internet se seká. Máte to taky tak? Že chcete vědět, o čem ty písně jsou? Do paměti se mi vkrádají myšlenky ze včerejšího dne, včerejšího večera. Jak pošetilé zdát se může, když v jeden čas lidé smějí se, a za pár minut vzlykají brekem. Koukám kolem sebe, koukám na sebe, koukám vpřed. Neotáčej se. A tak jen jedeš v tý lince, na trati.
“Proč posloucháš metal?”
“Je to protest.”
“Protestuješ?”
“Jo. Celý život je protest. Život je šílený.”
“Myslím, že by ses měl radovat z maličkostí.”
“To ano. Z maličkostí jsou ty věci velké, a mě zajímají jak ty malé, tak i ty velké věci, globálně.”
“Jo. Jo.”
“A jak dlouho žiješ v Praze?”
“Už 9 let.”
Po pár minutách rozhovoru.
“Tak jo, díky. Rád jsem Tě poznal.”
“Já taky díky. Bylo to super.”
Aneb když se začnete bavit s klukem z Ukrajiny a proberete za pár minut všemožný divnosti, absurdity a krásy života.
“Pokud je na palubě nějaký lékař, ať se okamžitě nahlásí posádce. Opakujeme: Pokud je na palubě nějaký lékař, ať se nám okamžitě nahlásí. Děkujeme.”
Hlášení ve vlaku. Vyděsí mě. Vše je tak pomíjívé. Myšlenky a vzpomínky ze včerejška vkrádají se do paměti. Neustále. Veselí. Smutek. Radost. Absurdita.
“První obejmutí. Další bude zase za půl roku.” Nebylo s tím klukem z Ukrajiny. A není to tak, jak to vypadá.
Někteří nechápou, že se holky baví s kluky. Jen tak prostě. 🙂
Pátek 13. Jdeš spát fakt unavený, hodně unavený, ale docela v pohodě. Vstaneš, nic moc neděláš, ale pak to začne. Kolotoč. Jdeš na jídlo, na salát. A potkáš svého kamaráda geje, se kterým sis včera psal. Náhoda? Ne. Bylo to krásné, pevné obejmutí bez postranních úmyslů. Prostě jen kamarádi. Děkuji. “Tady se to stalo.” “A přesto tady jdeš?” “Jo, terapie.” Nicméně, když na salát, tak tady. Bistro Dellmart.
Kolotoč. Všedních i nevšedních dnů. Aneb udělej z každého dne nevšední. A tak jedeš na svatební veletrh udělat pár rozhovorů.
“My jsme družičky.”
“A jak by jsi chtěla, aby vypadala Tvá svatba, až budeš velká?”
“To nevím. Ale už mám někoho, kdo se mi líbí.”
Občas si přeji vrátit se do naivních představ malých holek o hodných mužích, kteří nás nebudou klamat a budou nás opatrovávat jako ten největší drahokam. Hlavně Lásku.
Všude nevěsty. Všude Láska? Ano či ne? A pak zase utíkáš, abys stihl metro a tramvaj. Nechcete mě někdo naučit chodit včas? Sice vše stíhám dle plánu, ale i tak je to zase pravidelná dávka Zrzky utíkající na nádraží s kufrem. Popadám sotva dech, nadávám, neboť se mi kufr kroutí na všechny strany a lidé uhýbají. “Pardon. Pardon.” Vidím chápavé i nechápavé výrazy. Vybíhám schody, míjím policajty, a s dechem sotva popadajícím: “Prosím Vás, tohle je nástupiště 1 B?” “Ano. Ano.”
Doběhnu, je mi blbě, sotva dýchám. Lidé stojí a čekají. Vlak bude mít zpoždění.
A teď, teď už sedím ve vlaku. A koukám z okna. Jedu v protisměru. A představuji si, jaké by to bylo, kdyby i život jel občas v protisměru. Poslouchám písničku: “You are a memory” od Message To Bears. Brečí dítě. Já jen přemýšlím. O pomíjivosti. O Lásce. O Životě. O včerejším večeru. “Leni.” “Vy víte, že ..” “Ano, já vím..”
Tak, co bude dál? Neustále se rozhodovat. Já nechci. Chci jen plout.
P.S.: Ta píseň je o tom, že se vrací někde, kde už byl. Život v protisměru? Ne. Je čas jít dál.
Vaše bláznivá Léňa