Budíček 3:55, natáčení s PANEM Jardou Duškem, kamera, akce, jedem!

Budíček na 3:55 a já myslela, že mě klepne. Jsem spíše noční živel než ranní ptáče a v posteli se ráda válím dlouhé hodiny, ale na 2.stranu, když mi o něco jde, jsem schopna vstanout brzo. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, umím být i ranní ptáče.. A tak jsem si pilně nachystala ten předešlý večer snídani na ráno (protože snídaně dělá den, že 😀 ) svačinu a oběd, a řekla si, že zkusím jít spát dříve, abych byla na druhý den fit. Nakonec jsem šla spát kolem 11, ale stejně jsem nemohla usnout. Mám pocit, že jsem usnula pouze na hodinu, a najednou “bzučel” budík a já viděla oných 3:55 ráno. Byl to docela punk. Už od začátku. 😀

Posunula jsem budík o 10 minut, ale nakonec jsem vstala, protože mě myšlenky stejně nenechaly spát, umyla si obličej a zuby, uvařila čaj, oblékla se, dala si snídani, nalíčila se a utíkala, jak je mým zvykem, na tramvaj. Bylo brzké ráno, tma, a na zastávce asi 3 lidi. Možná se někdo vracel z párty domů, možná někdo jel do práce. Tento hodně brzký ranní život ale moc neznám, přiznám se. Leda, když se vracím po nějaký párty. A tak jsem si užívala každé minuty nového poznání.

Nasedla jsem do tramvaje ještě nočního spoje  a užívala si pohled na ranní Prahu, která ještě spí a sní o tom, co se stane. Miluji pohled na Karlův most, miluji pohledy na ty hodiny před Národním divadlem, které nyní ukazovaly půl pátou, miluji pohled na piáno u Národního divadla, kde pokaždé cítím tolik příběhů. Připadala jsem si jako součást, součást té plné tramvaje, součást těch několika příběhů, které tam poletovaly ve vzduchu. Užívala jsem si to strašně moc, i když se mi chtělo spát. Do tramvaje nastoupila skupinka Italů, jeden kluk byl docela fešák, pomyslela jsem si na chvíli, avšak můj zrak zpátky upěl na noční/ ranní Prahu.

Z mých myšlenek mě teprve malinko odtrhl jeden postarší pán přede mnou, který ještě v opilém stavu měl potřebu podělit se s námi, spolucestujícími o to, že “Nejlepší holky jsou, ty holky z Trutnova nebo kde?” , byla to písnička, to místo jsem si nezapamatovala, ale pak ještě dodal: “No byl jsem tancovat a trochu jsem to přehnal. Měl jsem holku. Po třech letech.. ” Ano, Praha skrývá vskutku hodně zajímavých událostí. A tak jsem se vrátila zpět ke sluchátkům, nebo chcete-li spíše k  melodii ” Ride ” od Twenty One Pilots, oblíbené kapely mého kamaráda Martina.

Dojela jsem na zastávku srazu a hledala dům. Míjela jsem jednoho pána, ten ovšem ulici neznal. Míjela jsem jednoho mladého kluka, fešáka s vousem, a ten by ulici nejspíš znal, kdybych ji řekla správně. Avšak o tomto “klukovi s vousem” bude ještě řeč. Až do třetice se mi podařilo zeptat se člověka, který veděl, kde se ulice i dům nachází. Došla jsem na místo, byla strašlivá zima, klepala jsem se a bylo ve mně krapet vzrušení. Uviděla jsem skupinku mladých lidí a došlo mi, že jsem tady správně. Takže mise “Dojít včas na místo a nezaspat” byla splněna. Uff, pomyslela jsem si. 🙂 Ten kluk, ten fešák s vousem, tam stál také. Usmáli jsme na sebe a dali jsme se do řeči. Bylo to vskutku srandovní.

Poté nás autobus zavezl na místo natáčení, dle pokynů jsme měli mít oblečeno něco “punkovýho” , víc asi prozradit nemůžu. Pro mě to byl “punk” ovšem od začátku. Bylo to dost spontánní. Dozvěděla jsem se to docela na poslední chvíli, že jsem byla schválena, ale takové akce mám nejradši. Nevěděla jsem, že pojedeme někam autobusem. Nevěděla jsem skoro nic. Bylo to dobrodužné hned od začátku! 🙂

Přeskočím část z autobusu a dojdu rovnou do maskérny. “Přesně takovou jsem potřeboval. Ty vlasy a ten klobouk je super.” řekl mi jeden pán. “Děkuji.” řekla jsem zaskočeně. Nicméně nakonec jsem se změnila skoro k nepoznání (o tom to také někdy je) , tyhle přeměny mám ráda, jen jsem měla strach, že poté nerozčešu vlasy, jak jsem je měla natupírované. Nakonec ale vše dobře dopadlo. 😀

Přesunuli jsme se na plac a začalo se. Pokyny byly jasné. Ráda bych prozradila více, ale teď ještě nemůžu.:) Nicméně to byla skvělá zkušenost a zážitek, zatrsat si s PANEM Duškem, kterého opravdu obdivuji a mám ráda. A tak trsáte celej den, až Vám z toho dost hrabe a necítíte nohy. Dokonce jste jednou tak vášnivě roztančené s jednou slečnou, až zakopnete o kabel, ztrácíte stabilitu a spadnete na sebe. Takový ten pocit, když Míša v mém objetí zkouší hledat stabilitu, ale nechce spadnout na kabel, kameru a tak nakonec do třetice spadnete na zem. 😀  Alice N., režisérka, které si také neskutečně vážím a byla pro mě čest ji potkat, svým krásným hlasem řekla: “Nezničte nám tu krásnou slečnu.” Těžko říct, zda myslela mě nebo mou taneční kolegyni, bylo to ovšem docela vtipné. Přežily jsme. 😀 A co tě nezabije, to tě posílí. A u natáčení to platí myslím dvojnásob. 😀

Ovšem natáčení není jen sranda a zážitky, herci mají opravdu náročnou práci a já je opravdu, opravdu obdivuji. Ono natáčet několik hodin jeden záběr není vždy úplně sranda. Někdy je to dost vyčerpávající. Někdy to třeba nejde tak, jak byste chtěli. Někdy prostě nejste tak uvolnění. Někdy musíte hrát i s někým, s kým se třeba stydíte hrát. Nebo prostě musíte dělat, jak je všechno super a free, i když třeba není. Všichni herci byli ovšem opravdu skvělí, a i když jsem občas byla dost unavená, nepřestávala jsem žasnout.

Pana Duška i paní Alici považuji za veliké profesionály, a ještě stále jsem mimo z toho, že jsem mohla být součástí toho něčeho. Byť malou, ale ani ve snu by mě to nenapadlo, že se tak stane. “Kamera, akce , jedem” to mi bude znít v uších asi ještě dlouho. Ale řeknu Vám jedno: “I když necítím celý tělo, bolí mě krk a v krku, jsem stále dost mimo, unavená, střapatá, potřebovala bych masáž, tak DĚKUJI.”

Víte, neustále se nám něco děje. Život je vlastně koloběh událostí. Ráno vstaneme, umyjeme si zuby, jdeme do práce nebo do školy, nakoupíme, uvaříme si večeři a tak dále… anebo to máme úplně jinak..To je vlastně docela jedno.

Celý život se radujeme z různých maličkostí, i když jde o velké věci, možná si to jen ještě neuvědomujeme. Máme radost, když se nám poprvé podaří uvázat tkanička u bot, máme radost, když poprvé dostaneme ve škole jedničku, máme radost, když poprvé jdeme do kina, máme radost z první pusy, máme radost, když poprvé uvaříme oběd.. a já nevím, co ještě. Máme radost nejen z těch věcí, které se nám dějí prvotně.

Prostě život je plný událostí, mnohdy hodně spontánních. Někdy ještě ani ve snu nemyslíte, že se nějaká událost splní, leč třeba malá. Nebo velká. A někdy se prostě jen tak stane. Děkuji.

A teď si pusťte písničku “Ride”, která mě provázela, jak při cestě tam, tak i zpátky. Jo a ještě díky tomu klukovi s vousem, se kterým jsme se pokaždý na sebe usmáli, i když jsme byli úplně unaveni. To mi vždy zlepšilo náladu. Díky Ti. 🙂