Když jsem v únoru roku 2017 nastoupila do této práce s tím, že absolutně nevím, co mě čeká (pracuji jako asistent pedagoga), a že to tedy zkusím a uvidíme – ani v nejmenším by mě nenapadlo, že mi to tak přiroste k srdci, a že nakonec budu poslední den školy bulet jako želva tak, že bych svými slzy skoro mohla zásobovat nějaké moře. Rok a půl po boku skvělých puberťáků, kteří neskutečně za tu dobu vyrostli a mnohému mě naučili.
Začalo to první hodinou přírodopisu (ne, neučím přírodopis :D), kdy si do dnešního dne pamatuji, jak na vás paní učitelka Š. zakřičela, konkrétně teda na Michala B. :D, a já se tak vylekala, že jsem si až v duchu říkala, zda jsem si nespletla budovu, a co že to tady dělám. 😀 Taky jsem neustále hledala učebny, kde máme hodinu, dobíhala jsem vždy se zvoněním na poslední chvíli, občas jsem se smála vašim vtipům, kterým bych se smát asi neměla, možná jsem byla na vás někdy málo přísná, ale zároveň dost upřímná a svá, někdy jsem svá byla možná až moc, někdy jsem se s vámi bavila o věcech, o kterých se možná normální pedagogičtí pracovníci nebaví, stopla jsem si s vámi vozík a v dešti neznámo kde jela neznámo kam 😀 , sdílela jsem s vámi i to, že jsem z vás dojatá, například o Vánocích, kdy jste mě překvapili tak krásným dárkem, pařila jsem s vámi na škole v přírodě na nejvíc párty v Ž., a tak bych mohla pokračovat dále a dále že…
Ne jednou jsem si položila otázku, zda už nejsem až moc free a cool “úča”, zda už té svobody není moc, zda už bych prostě neměla být více dospělá a více ta “vážná úča” tak jak se to přece dělá běžně. Občas jsem si s tím dělala vrásky, ale na 2.stranu jako bych vnitřně cítila, že je to tak, jak má. Že se nemusím stresovat, zda to či ono. To samozřejmě neříkám, že nemá člověk na sobě pracovat. Určitě jsem toho názoru, že se učíme všichni celý život.
Ale vlastně po celou tu dlouhou dobu jste mi dokazovali, že ta síla je právě v tom, když jsem taková, jaká jsem, autentická a na nic se nehrající. Díky naši důvěře a všem těm zážitkům jste mi dovolili, abych právě já mohla být tou, kterou opravdu jsem a toho si neskutečně vážím. Ale nejde tady o mě. Jde tady primárně o Vás. Přibývaly společně strávené hodiny, dny, měsíce a já čím dál tím více cítila, jak se náš vztah vyvíjí a kvete. Velký květ vyrostl samozřejmě po škole v přírodě, které jsem se zprvu upřímně dost bála, hlavně proto, že jsem měla jet jako jediná žena plus jedna žačka, a jinak samí muži a chlapci! I to jsme zvládli a řekla bych, že bravurně. Byl to pro mě fakt zážitek a věřím, že i pro vás. Také nezapomenu na to, jak jsem si s E. při bouřce před chatkou povídala dlouho do rána o fakt zajímavých věcech.
Barevných a voňavých květů přibývalo, ani nejde vzpomenout na vše. Moc jsem si s vámi užila Vánoce, kdy jsme to museli zvládnout bez pana učitele a já si tak ještě víc uvědomila, jak jste fajn :). Taky to, jak jsem vám přednášela o mé cestě do Asie, jak jsme blbli v tom našem vozíku :D, jak jsem měla tu čest být Ježíšek a rozdávat vám vaše dárky, a jak jste mi dali tak krásný dárek, který jak by řekl Kája Gott, jsem vážně nečekala. Následovalo období, kdy jsem musela být akutně v 1.třídě, a i tady jste se ukázali jako největší frajeři. Nikdy vám nezapomenu, že jste podali petici, abych se vám mohla vrátit do třídy. Tohle bylo pro mě asi jedno z největších dojetí vůbec. Skoro bych řekla – vrchol mé kariéry co by asistenta pedagoga, haha. 😀 Ale nebylo to o mně, nýbrž o Vás! <3 Byli jste pro mě v těchto dnech fakt největší oporou. Pak nemůžu zapomenout na různé výlety a samozřejmě druhou školu v přírodě, která byla taky více než super.
Ale právě plesem a posledním zvoněním jste to všechno zapečetili a na naši imaginární rostlině muselo vyrůst minimálně tak 100 květů. 😀 Za tyto dva dny jste mi řekli tolik krásných slov, dali tolik krásných darů, ale hlavně tolik úsměvů, slz dojetí a emocí, že to pořád vstřebávám a jsem z toho lehce mimo. Tento zážitek nám nikdo nevezme a navždy bude v našich srdcích. Díky Vám jsem si uvědomila, že Byl a Je to ten nejčistší vztah mezi pedagogem a žákem, jaký jsem si mohla přát. A byla to naše práce. Právě díky tomu, že jsme si to dovolili.
Byli a jste mými velkými učiteli. Učili jste mě každým dnem a já si každým dnem ujasňovala, co v životě chci, a co je pro mě důležité. Díky Vám jsem měla pocit, že práce, kterou dělám, má smysl. Táhli jsme za jeden provaz a nikdy s vámi nebyla nuda. Ples jsem si s vámi užila úplně nejvíc od začátku až do konce, a včerejší loučení ruku v ruce s prvňáčky jsem už věděla, že budu hodně brečet. Brečeli všichni. I ti největší tvrďáci. A já vám za to všechno chci moc PODĚKOVAT. Jsem přesvědčena o tom, že tohle byly skoro dva výjimečné roky, které by byly určitě bez vás jiné. Do života mi vešlo několik skvělých osobností a já budu jen s veškerou radostí sledovat, jak se vám daří nadále. Ještě jednou vám děkuji, že jste mě přijali mezi sebe a brali mě takovou, jaká jsem. Že jste se se mnou smáli, prožívali všemožný zážitky, a byli prostě na stejný vlně, you know. To samé jsem se snažila dělat i já pro vás. Doufám, že se mi to aspoň z části podařilo. A že jsem vás snad něco naučila, snad kus něčeho předala. 🙂
Nečekala jsem vlastně vůbec nic, a o to víc bylo všechno boží tak, jak to přicházelo. Přirozeně a hezky postupně. A protože ples a poslední zvonění byl pro mě fakt silný zážitek, asi budu chtít napsat článek i o tom. No uvidíme.
S láskou,
VAŠE asistentka Lenka
Ezzzu