Říká se “V nouzi poznáš přítele.” A je to tak. Právě v nouzi se totiž pozná, kdo tě má opravdu rád a komu na tobě záleží.

“Mám Tě vážně moc rád, Leni.”

Je strašně důležitý obklopovat se lidmi, kteří to s vámi myslí vážně a mají vás rádi. Ne lidmi, kteří jsou jako “na baterky” a chtějí vás potkávat jen, když se to hodí jim a nemyslet tak i na vaše potřeby. Je třeba si čas od času protřídit myšlenky a lidi tak, jak si třídíme čas od času šatník. Prostě z něj vyřadit kousky, které nenosíme anebo nám nesluší.. Je to smutný, ale je to tak. Pravý přítel, ať už kamarád nebo přítel se totiž neptá, nevymlouvá, ten koná a činí. A je jedno, jestli je 1 ráno, 3 odpoledne anebo večer. Dokonce zvládne i to, že nevypadáte zrovna jako z tý sexy fotky, ale máte rozmazaný make-up od ubrečených očí a vlasy účes a lá ananas. Nebo že jste rozcuchané jako cácorka. Zvládne i to, že se potřebujete vyplakat. Povídat si. Prostě je s vámi v dobrém, i ve zlém. Vyslechne vás. Obejme. A hlavně je s vámi. A je jedno, jestli jde o kamaráda/kamarádku nebo přítele či přítelkyni.

Dnes jsem taky poznala kus sebe a toho, co nechci. A tak převelice děkuji za dnešní den, který byl sice hodně náročný, hlavně psychicky, ale zároveň hodně objevný a plný uvědomění si. Uvědomění si, jaké lidi chci mít kolem sebe a jaké ne.  S vědomím toho, že se nemá smysl trápit se pro lidi, kterým jsme jedno. A taky s vědomím toho, že máme kolem sebe spoustu lidí, kterým jedno nejsme. A to je přece krásný pocit.

Opět jsem si dnes uvědomila, jak jsem vděčná za ty přátelé, kteří mě berou takovou, jaká jsem. Kteří mě mají rádi. Kteří mě berou vážně.  Kteří se mnou dělají různý spontánnosti a srandy. Kteří chtějí se mnou prožívat radost, ale i smutek, pakliže je to potřeba. Ti, kteří nejsou zkrátka a dobře “na baterky”. Pravý přítel se totiž neptá, nevymlouvá, ten koná a činí. Pravý přítel, kamarád, ti doveze koláče a pizzu, kterou sice nesnášíš, ale nemůžeš mu to v tu chvíli říct, protože jsi jen neskutečně vděčný a rád. A vlastně tak trošku i dojat. Je potřeba umět hledat na všem zlém i to dobré. Dnes to bylo náročný, ale odpověděla jsem si na několik otázek a pocítila prozření. A za to jsem vděčná. Nebojte se prozření. Je to mnohem lepší než stagnovat na místě a nevědět.

Nebojte se připustit si smutek. I ten je třeba. Je třeba dát mu prostor a pak ho nechat jít a přenechat místo dalším emocím.

 

2 Comments

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *