“Pojeďme na výlet,” řekla.

“Tak jo,” řekl.

Miluji výlety. Miluji ten pocit, když si mám sbalit malý baťoh a někam vyrazit. Vzít si svačinu, pití, rozečtenou knihu, sluchátka na mobil, mikinu, kdyby byla zima a pak ještě deník s tužkou. To, kdyby se mi chtělo psát nebo kreslit. Miluji to a připomíná mi to dětství. Jako malá jsem totiž s rodiči a bráchou jezdívala dost často na výlety. A vlastně jsem nedávno přemýšlela nad tím, kde se zrodila vášeň pro cestování. Dost často se mě totiž na to ptali novináři v rozhovorech a dost dobře to mohlo začít právě tady. Často jsme se vzali a jeli jen tak neznámo, kam. Někdy jsme přímo věděli, kam a někdy vůbec. A v tom byla ta krása. S bráchou jsme se dohadovali, kde kdo bude sedět, rodiče nás vždy okřikli a následně dali rádio víc nahlas, aby nás nemuseli poslouchat. Mamka vždy nabalila řízky nebo rohlíky se salámem. A sladkosti a brambůrky. Taky si pamatuji, že jsem měla období, kdy se mi nechtělo výletovat a nejradši bych byla jen doma a koukala na seriál Přátelé. Srandovní. Bylo mi asi 8 let. Nevím, co to bylo za období, ale celkově to byly hezký časy. A hezký výlety.

No a tak jsem zatoužila připomenout si, jaké to je koupit rohlík se salámem, čokošku a sbalit si pár svých švestek a jet někam na výlet. Napsala jsem kamarádovi, kterému jsem ten výlet slíbila, a on souhlasil. Super, pomyslela jsem si. Pojedeme na výlet! Vůbec jsem neměla tušení, kam. Jen jsem věděla, že mě to láká do přírody, někam do lesa. Koneckonců jsem holka z hor, že jo. Prahu mám ráda, miluji ji taky, ale občas si od ní ráda odpočinu. A tak jsem najednou seděla ve vlaku směr Beroun. Plán jsem se dozvěděla na místě. Beroun, sv. Jan pod Skalou, Alkazar, Srbsko, Malá Amerika, Kanada, Lom politických vězňů, Velká Amerika, Karlštejn a zpět do Prahy. To vše krom cesty do Berouna a z Karlštejna do Prahy pěšky. Ano, pěšky. 30 km. Kuba mi to ale nastínil tou milejší formou, a sice, že mi to rozdělil na půlky, pak to vždy rychle nějak zapovídal a mně to nějak nedocházelo, že to bude asi trochu náročný.

A tak jsem strávila celý den v LESE, V PŘÍRODĚ. A bylo to boží. Celý den jsem se toulala. Ušli jsme výše zmíněných 30 km, z toho přes 15 kiláčků pěkně do kopce. Jakub řekl: “Jsem tě podcenil, Lenny. Jdeš rychleji než já.” Necítila jsem nohy, bolel mě každý krok, ale stálo to za to. Taky jsem lezla nejištěná po skále, adrenalin level 1000, bez jištění už bych do toho asi nešla, ale zážitek dobrý. Byla jsem v jeskyních. A to všechno bylo boží. Cítila jsem, jak mě les nabíjí neskutečnou energií a inspirací. Klidem. Les je meditací. Balzám pro duši. Cítila jsem, jak mi slunce maluje pihy po tváři. Cítila jsem, jak čerstvý vánek tancuje po mých ňadrech a stehnech. Cítila jsem se krásně. Cítila jsem tu nekončící svobodu. Jsem srdcem Dobrodruh a objevování, to je moje. To můžu.

Poselství tohoto dne: Choďte do lesa a nevyhazujte tam odpadky. Víc takových dnů. Děkuji. Děkuji za včerejší krásný výlet a taky rodičům, že mě brávali na tak nádherný výlety, které ve mně vybudovaly chuť objevovat nepoznané. Chuť se potulovat. A chuť nebát se vyrazit jen tak “na blint”, bez plánů. Protože ty nejlepší věci v životě jsou stejně ty naplánované, nemyslíte?

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *