Včerejší večer byl takový ten, kdy už od rána tušíš, že večer půjdeš ven. Cítíš, že to tvůj mozek potřebuje. Trochu se odvázat a odreagovat od běžného dění každodenního života. A tak spontánně kličkuješ uličkami od Karlova mostu, abys stihl představení na DAMU v 6. Tramvaj měla totiž zpoždění, a tak přiběhneš na poslední chvíli.

Celá udýchaná řeknu na pokladně: “Prosím vás, pustíte mě tam ještě?”

Pán se usměje a řekne: “No tak běžte.”

Sotva popadajíc dech prohodím: “Když já ani nevím, kde se to hraje. Asi v Řetízku. Ale mám strašný orientační smysl.”

Rozesměje se na celý kolo a jde mě doprovodit. Vše dobře dopadne, ještě to nezačalo.

“HREJ SI SE MNOU.”

Slyšíš? “Hrej si se mnou!”

Skončilo to. Potlesk.

A tak si přemýšlíš nad tím, co se odehrává, nad tím, jakou hračku jsi měl ty v dětství rád/a.

Úsměv. Emoce. Čekání.

A pak pokračuješ na Famu.

Hodně kytaristů.

Hodně muzikantů.

Živel.

Emoce. Smutek. Smích. Emoce. To, co ty asi neznáš.,

Tancuješ nakonec do rána. Pohupuješ se do rytmu a snažíš se vytancovat to všechno, co momentálně cítíš. Na hudbu, kterou normálně neposloucháš, ale cítíš, jak se každý tón vrývá do tvé kůže, a ty to jen přesměrováváš do pohybu. Protože tě baví pozorovat své tělo při tom, jak na tebe určité styly hudby působí.

Pak jdeš na tramvaj. Čekáš s kamarádkou. A projde kolem muž, zastaví se a kouká na tebe. Vyloženě se ti kouká do očí. Proč? Říkáš si, co dělá? Proč se tak kouká? Asi se mu na mě zdá něco divného.

A pak najednou řekne moji kamarádce: “Ona je nádherná.” A koukne tvým směrem.

Začneš se smát. A říkáš si, no jo asi to přehnal s pitím.

Tramvaj.

V tramvaji opilí lidé.

A myšlenky ve vzduchu, které bychom nejraději poslali někam pryč. Protože víš, že si na to zase vzpomeneš. A protože víš, že si nezaslouží tvou pozornost.

Usínáš.

Zvláštní večer.

 

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *