Dvanáctý den našeho putování a cestování se nesl v duchu válení se. A to doslova. Asi na nás přišla únava po celém tom náročném potulování se. Vstaly jsme asi kolem 11, ale snídani jsme si daly až ve 2 odpoledne. Jo, takhle bych to nechtěla pořád, ale jednou za čas, proč ne. Kluci odejdou do práce a nechají nás na bytě samotné. Pouštíme si hudbu, tancujeme a zpíváme.
Hodně a dlouho zpíváme. Někdy se vám prostě nechce nic dělat. Někdy prostě chcete jen zpívat a užívat si, že jste. Na snídani si dáme míchaná vajíčka. A pak zase zpíváme. Myslím si, že u toho vypadáme fakt vtipně. Ještě se snažím pak dopsat nějaké články nebo upravit fotky. Jestli jste někdo zkoušel psát každý den o vašich cestovatelských zážitcích, víte, že je to docela náročný. Nicméně nestěžuji si. Baví mě to. Jen bych si přála, aby občas dny měly více hodin. Haha.
Když už se konečně trochu vyzpíváme a vytancujeme, rozhodujeme se, co budeme dělat. Nakonec zvítězí pláž. Asi Vám nemusím vysvětlovat, že utrácet za dopravu rozhodně nehodláme. Opět jsme si ke stopu vybrali místo, kde na nás lidi občas divně koukají.
Nakonec stop ale dopadne na výbornou. Stopneme černouška, který se nám směje už z dálky. Jde z něho neskutečná energie.
“Ježíši marjá, vy cestujete společně dvě holky? No vy jste šílené. Haha.”
Je strašně hodný. Má strašně hodné a rozzářené oči. Vyměňujeme si kontakty a prý nás rád poznal. Zároveň dodal moudro, které se mi strašně líbí. Řekl, že nám rád pomůže, protože lidi by si měli pomáhat, všichni jsme jedno, a třeba zase on někdy bude potřebovat pomoct.” Tímto ho zdravíme! 🙂
Na pláži se vyvalíme jak dva vorvani. Jelikož je kolem 17.hodiny večer, na nic moc nečekáme a jdeme okusit teplotu vody. Rozhodnu se obléct si neopren. K oblékání ale potřebuji pomoc, neboť je to docela umění obléct to. Haha.
Cituji Janičku.
“Dovolím si navázat na příběh s neoprenem, jehož potenciál ještě nebyl zcela naplněn. Léňa z něj má pochopitelně obrovskou radost i přesto, že je samá díra. Problém je v tom, že smrdí jako senný nálev a je v podstatě nemožné (a v případě toho smradu i celkem nechutné) se do něj nasoukat. Omlouváme se českému národu za to, jakou ostudu jsme mu na portugalských plážích udělaly. Ten puch. To přiblblé chechtání. To vyplavení kosatek. Ano, to všechno jsme byly my. A ano, tohle je v Lisabonu.”
Takže, ano, pokud jste viděli dvě vysmáté holky, co se snaží nasoukat do nechutně smradlavého neoprenu a vypadají u toho jak Pat a Mat, to jsme byly my. Ale samozřejmě jsme to dělaly přímo před těmi hezkými plavčíky, že jo. Nestačí si udělat trapas před pár lidmi. Když už trapas, tak veliký! 😀
No, když se do toho konečně nasoukám, jdeme do vody. Je to sranda. Asi jsme už unavené ze sluníčka, tak se smějeme úplně všemu. Občas nás spláchne nějaká vlna. Občas si povídáme o nesmyslech, jak je u nás zvykem. Důležité ale je, že nás to baví. 😀 Plavčíci si o nás musí myslet asi divné věci. Raději to ani nechci vědět. 😀 Celou dobu vymýšlíme plán, jak vzít malému klukovi prkno na surfování. Děláme si z toho srandu. Samozřejmě jsme hodné a nic takového bychom neudělaly. No a tak si surfujeme na malých vlnách pěkně bez prkna. Haha. Ptáte se, jestli to jde? V naší přítomnosti je možné i nemožné. 😀 Pak si asi v metrové hloubce hrajeme s vlnami, smějeme se a asi jsme trapné. Nám to ale nevadí, že jo.
Pokud jste přežili díl o navlékání neoprenu, čeká vás ještě díl i o sundávání neoprenu. Je to zase sranda. Pak na chvíli usnu. Snažím se pak ukecat takového toho “kluka s koblížky” o koblížek zadarmo. Sice by mi ho zadarmo dal, bohužel už žádné nemá. To je pech.
Večer se vracíme za našimi hostiteli a je nám krásně. Večer probíhá velice podobně jako večery předešlé. Jídlo, pití, zábava, však už to znáte. :-))
Lenny