Ahoj.
Asi si říkáte, no jo, kde jsi byla tak dlouho? Věřte nebo ne, už párkrát jsem chtěla napsat článek. Už párkrát jsem chtěla psát. Už párkrát jsem chtěla, ale nešlo to. Na psaní musí být správná nálada a ČAS.
A ten já poslední dobou moc nemám. Moje “chytré já” si zase říká: Co to plácáš, Leni? Každý ho má a je jen na něm, jak ho využije. No jo, mám recht. Nevím, co se to děje, ale cítím změny. Mám novou práci. Nový vlasy. Nové bydlení. Studuji. Plus 2x týdně odvádím malýho kluka na kroužek. Chci začít cvičit a zdravě jíst. Je toho docela dost novýho, říkám si. Ale v nitru jsem to pořád já, ta “stará Léňa”..
Co tohle všechno znamená? Mám pocit, že jdu z extrému do extrému. Buď jsem měla dny, kdy jsem nevěděla, do “čeho píchnout”, anebo mám dny, kdy naopak začnu ráno a skončím večer tím, že celá unavená padám do postele a přemýšlím nad tím, co ještě musím.
Já ale nechci muset. Nemám ale zároveň pocit, že něco extra musím. Ano, vím, že si protiřečím, ale čtěte dál, a třeba pochopíte. Prostě se teď jen sešlo více věcí naráz, a já najednou neměla tu chuť a ČAS PSÁT. Uvědomovala jsem si, a bylo mi to i líto, na 2.stranu mi to přišlo vlastně přirozené a v pohodě, neboť já celý život “hraji” (nehraji) několik rolí a nejde “hrát” ÚPLNĚ všechny naráz. Nebo jako takhle, když zrovna nepíšu, sbírám inspiraci a energii na to psát, odpočívám. Jednou jsem více herečka, jednou více malířka, jednou více spisovatelka, jednou více cestovatelka, jednou více jen bláznivá holka, co randíčkuje, jednou více bláznivá holka, co chce být jen sama se sebou a tak podobně. Asi si teď říkáte, docela schíza, ne? Ale já nevím, nepřijde mi. Mám to tak už odmala. Už odmala jsem prostě dělala více věcí. A mám to tak vlastně i ráda.
No a tak ležím na posteli v novým bytě, koukám na tu hromadu krabic, který ještě chtějí přebrat, v hlavě mi lítá milion myšlenek od toho, co ještě “musím”, až po to, co mě trápí a co mi naopak dělá radost. Do háje, Leni, proč ty pořád chceš někoho zachraňovat? Prostě je to fajn, ale nesmíš to tak přehánět, pak tě to totálně vyčerpává. Tak jo, klídek. Všechno bude dobrý, ano? Ach jo, už teď se sama sobě směji. 😀
No a dokonce jsem došla do fáze, kdy prostě nemám čas jen tak vypnout. Já sice vypnu a prokrastinuji, je to ale jiné, než když si jen tak sednete s knížkou. Prostě nádech, výdech, Leni. Svět se nezbortí, když jednou nepůjdeš na teorii, nebo když jednou si jen tak budeš psát článek a ležet na posteli. A přitom bych mohla možná ještě víc. “Zmlkni, ty verze “dokonalý Léni” “. OK. Takže Leni, nepřemýšlej tolik. Vše je v pořádku. Vše je tak, jak má být.
Děje se toho tolik, mám v sobě tolik emocí. A neuvěřitelně se těším, až si svůj nový pokoj malinko přetvořím v ateliér a budu malovat.. A možná i psát nebo?.. no uvidíme. Každopádně, když jsem dnes ve všem tom vybalováním našla starou obhajobu ke své umělecké práci, skoro mě to až dojalo. Léňo, to bylo přesně ono! No asi jsem divná, když sebe samou dojímám, ale prostě je to tak. A je mi jedno, co si myslíte. Prostě nikdo nemá právo soudit mě. Psala jsem tam o tom, jak by si každý měl jít za svými sny atak. 🙂
No stěhování je celkově strašně zajímavý proces. Třídíte věci, koukáte na starý věci, a vůbec, je to celý takový, jak to říct, no prostě koukáte do sebe. Tahle zkušenost mi opět dala mnohé. No dost přemýšlení, jdu pokračovat v úklidu. 🙂 Tohle počasí je super, miluji sluníčko. Tak jo, jdu to uklidit, ať mám z toho pokoje fajn pocit, a ať pak zase můžu prokrastinovat, hehe. Ach, jak jsem ráda, že jsem si tohle zase snad uvědomila. To, že mám chyby, a že je správné je mít. To, že NECHCI být dokonalá. Děkuji! A tímto článkem si vůbec nestěžuji, ba naopak – za všechny události a příležitosti děkuji. Fakt se snažím je přijímat, jak nejlépe dovedu. 🙂
Vaše bláznivá Léňa