Pokud čtete články pravidelně, víte, že jsem předešlý ukončila tím, že jsme se ve Vallettě potkali s našimi novými kamarády z letiště, a dohodli se, že si uvaříme společnou večeři. Kluci odešli na svůj byt, a my měli jít nakoupit a pak k nim dorazit. “Chceme se jít podívat ještě na ty hradby?” ptá se Dima. Jelikož už začínala být zima, a trochu nás honil čas, nevěděli jsme, jak se rozhodnout. A tak jsme si dali “kámen nůžky papír”. Vyšlo, že máme jít na hradby. 😀 A tak jsme šli. Poté jsme se nechali unášet zase těmi skvostnými uličkami do centra. Večer má Malta všude plno žároviček – je to kouzelné. V centru jsme se rychle zastavili v Burger Kingu, abychom zjistili spoje do nejbližšího obchodu, kde jsme měli v plánu nakoupit suroviny na večeři. Plán zněl jasně: Joe a Mano uvaří svoje jídlo, my svoje, a budeme to sdílet.
“Jede nám to za 8 minut. Ještě se kouknu na spoje ke klukům.” prohlásil Dima.
“Dimo, neměli bychom už jít?” řekla jsem já.
Po pár minutách:
“Musíme jít. Jede nám to za 3 minuty.”
“Tak to bychom měli asi běžet, ne?” řeknu já.
A běžíme. A sotva mi stačí dech. Pak najednou zjistíme, že nástupiště je dál, než jsme čekali. Respektive o hodně dál. Běžíme, lidi koukají, a celí udýchaní míjíme náš autobus. Další jede za 20 minut cca. Nezbývá nic než počkat. Dojedeme k Lidlu, i když se trochu divím, protože řidič autobusu ty zastávky vůbec nezná. 😀 Prý chodí spíše pěšky. 😀 A tak se ptám nějaké paní, a ta nám naštěstí poradí. 🙂 Jdeme do obchodu s představou, že uděláme bramboráky, což je docela typické pro Česko. Nakonec zjišťujeme, že má Lídl pouze 4 druhy koření.. a na bramboráky by nám chybělo spousta ingrediencí. Škoda. Nakonec chodíme po obchodě zmateně jak lesní včely, stačíme se všichni pohádat, čas letí, a připomíná to trochu scénku ze špatného filmu. 😀 A divím se tedy, že má Lídl tak málo koření, a pouze ve velkých skleničkách.
Nakonec v lehce napjaté atmosféře jdeme na zastávku, odkud máme jet na byt, a pak ke klukům. Náš autobus přejede jakoby nic a my až poté zjišťujeme, že pokud chceme chytnou autobus, musíme dát řidiči signál mávnutí. Jinak autobusy projedou, než bys řekl švec. 😀 Čekáme tedy na další spoj. Tentokrát už to klapne. 😀 A už máme zase úsměv na tváři. 😀
Na bytě se pouze přioblečeme, dobalíme věci v případě, kdybychom náhodou spali u kluků, a vyrážíme. Je něco po 9 večer a my se chystáme bloudit ulicemi a hledat bydlení od kluků. Musíme jít od zastávky chvilku pěšky. Dorazíme před 10, a jdeme vařit, což je docela vtipné, takhle večer vařit. 😀 Na bytě jsou další kluci, tentokrát Němci tuším, a zjišťuji, že jsem jediná holka mezi 6 muži. 😀 No oukej. 😀 Je to doslova miš maš kultur. Ind, Kanaďan, Ukrajinec žijící v Česku, Němec a tak dále. 😀
Kluci uvaří těstoviny s kuřecím masem, my zapékané brambory se zeleninou nakonec. Podáváme to s pivem a vínem. Hudba hraje docela uspávací, taková nic moc. Původně jsme mysleli, že půjdeme do toho klubu s tím kytaristou, nakonec ale přijmeme pozvání na večeři, je to fajn a milé, únava z celého náročného dne se ale podepisuje,a všichni už jen tak poposedáváme. Joe už přestal mluvit a jen tak mží oči. 😀 Uvažujeme, že přespíme u kluků, ale není to úplně na pořadu dne. Z ničeho nic se kluci vypaří do pokojů.. 😀 Zůstáváme tam já, Filip, Dima, a dva Němci. Jsem tak unavení, že už kecáme fakt blbosti a smějeme se všemu. 😀 Přemýšlíme, co teď. Busy už nám zpět nejedou. Přespat bychom tam mohli, není ale dostatek místa, navíc jsme nějak vycítili, že by se to asi úplně nehodilo. Jdeme hledat kluky, že se asi rozloučíme a půjdeme k našemu hostiteli pěšky, když najednou uvidíme kluky spát. Oni to zalomili!!! 😀 😀 😀 NO OK.
Takže jdeme s plnými bágly nočním městem, jsme totálně unavení po několika kilometrech chození, a čekají nás další 3 KILOMETRY.
Už mě fakt dost bolí nohy, jsem strašně unavená a chce se mi spát. 😀 Aby toho nebylo málo, v půli cesty, na kruháči, odkud máme přecházet, zjišťujeme, že to nejde, protože tam něco opravují, a jsou tam postavené ploty. SAKRA. Hledáme nějakou alternativu, ale opravdu nevíme, kudy to projít. Navíc je tma. A tak začnu stopovat. Ano, slyšíte dobře. Ve 2 ráno stopuji. Netrvá to ani 2 minuty, a auto zastavuje. Nakonec ale nenastoupíme, a přemýšlíme, co budeme dělat. Stopuji tedy dál. Opět auto hned zastaví… trochu zvláštní. 😀 Po nějakém rozmyšlení nás pán, nejspíš podnikatel, hodí kousek opodál, odkud už se dá projít na cestu, na kterou potřebujeme. Docházíme na byt kolem 3 ráno. Nejhorší je ale to, že následující den chceme na malý ostrov Gozo, který je na celý den, a my musíme vstávat brzo ráno.
Celí unavení padáme do postele a usínáme za 3, 2, 1… Bzzzzzzzzzzzzz. Dobrou noc! Musím uznat, že stopovat tak pozdě večer byl zajímavý zážitek. A nejen stopovat, ale i jít takhle večer….
Stalo se Vám někdy něco podobného? 😀
Vaše bláznivá Léňa