Dnes, v úterý 13.9. nás čekal velký trip a domluvili jsme se, že vyjedeme opravdu brzo. Jelikož jsme ale spáči, a prostě tady toho děláme tolik, že skoro ani nestíháme spát, ne vždy se nám podaří vyjet načas. Dějě se toho poslední dny tolik. Tolik dobrodužného. Je to krásný pocit, když děláte něco, co Vás naplňuje. 🙂
Vstanu jako vždy rozcuchaná a zvědavá, co dnešní den přinese. Na snídani si dáváme čokoládový croissant ze zdejšího obchodu, bagetku s máslem, rajčatem a tuňákem, ANO, ZASE. 😀 Ale tentokrát jen trochu. 😀 Máme totiž koupený velký balení, vychází to docela dobře finančně, a hlavně je to strašně dobrý. 🙂 A pak si ještě dávám banán s nutellou a blumu. Ano, míchali jsme dnes páté přes deváté, ale řídíme se na ostrově heslem: “Pořádná snídaně dělá pořádný den! 😀 ” Respektive to ani jinak nejde, neboť někdy jsou dny tak krásně únavné, že prostě potřebujete hodně energie. 🙂
Po snídani si balíme rychle věci, a vyrážíme. Dnes máme v plánu udělat TOUR DE PLÁŽE. Chceme jich objet několik, vždy se někde zastavit, vykoupat se a jet dále. Moc mě baví tohle poznávání různorodých pláží. Úplně si poslední dobou připadám jako žena, holčina z ostrova. 😀 Chodím v šortkách a vrchním dílu plavek, do toho slamák, pihy, žádný makeup, a prostě pohodička. 🙂
V autě většinou dělám DJ, Dan řídí, a Dimo navihuje. Původní plán byl jet z VÝCHODU na ZÁPAD, nakonec jsme jeli z VÝCHODU na SEVER. Projedeme několik pláží, a vždy se na chvílí zastavíme a okoupeme. Pak už počkáme, až slunce usuší kapičky vody na našich tělech, a pokračujeme dále. První zastávka byla Fornacella, a pak jsme pokračovali nějak takto —> Cavo, Nisportino, Capo Bianco (dalmatinová).
Každá pláž byla něčím specifická, někde se dobře potápělo, někde se dobře plavalo, někde se dobře odpočívalo, a někde bylo všechno dohromady. Na Nicportino byla příjemná restaurace s kavárnou. Když jsem si brala s sebou notebook v domnění, že budu venku na pláži psát článek a upravovat fotky, nedošlo mi, že nemáme deštník, a bude dost hodně svítit sluníčko.. Moc se to nedalo, ale jelikož jsem měla náladu psát a upravovat, zašla jsem zjistit, kolik stojí Capuccino. Protože byla v pohodě cena, nechala jsem kluky na pláži a šla do tý restaurace. Měla neuvěřitelný šarm a kouzlo. Připadala jsem si jako cizinka, která cestuje jako nomád. Byla to pecka! 😀 Jen jsem si popíjela kávu, upravovala fotky a bylo mi moc fajn.
Cavo je na nejseverovýchodnějším cípu ostrova, jak mi tady diktuje Dan. 😀 Taže kdyby to bylo špatně, upomínky na něj. 😀 Tam se nekoupu, tam chci opět psát, a opět mám ten stejnej problém, nečekaně. Nekoupu se také ale proto, protože mi je poprvé za náš trip lehce nevolno, nejspíše ze zatáček a přemíry sluníčka, a proto jen odpočívám. Navíc tady je sice pěkná pláž, ale moře už méně.
Ale o čem bych se chtěla zmínit, je pláž Capo Bianco, nebo-li dalmatinová pláž. Tak se ji říká proto, protože má bílé kamínky s černými tečkami a puntíky. Tahle mě překvapí nejvíc. Navíc už mi je dobře, a je tady strašně fajn vzduch a atmosféra. Ihned se jdu zchladit do vody, je mi příjemně, potápím se, a pozuruju vodní svět. Můžu vidět různé rybičky a například ježovku, černou kouli s ostnami. Na Fornacelle, hned první pláži byla i medúza, ze které jsem teda měla velký respekt. A nakonec víte co? Žahla Dana. Dan vyletěl z vody, a šel si počůrat rameno, aby si to vydezinfikoval. Chvilku to pálelo, ale pak si to natřel nějakým krémem, a přestalo to. Uff!
Jinak ta diamantová pláž je nádherná. Jen si tak plavu, nade mnou lítají racci. Hodně blízko mě, a je to nádherné. Miluju totiž racky. Líbí se mi i ten od Čechova. Prostě si představte podvečer, teplou vodu, která Vás mile překvapí, bílé kamínky s černými puntíky, pohupující se vlny, vy a létající racci nad Vámi.
Když jdeme do auta, plánujeme, že si na večeři uděláme těstoviny Carbonara aneb těstoviny se slaninou a vajíčkem a pepřem, laicky a rychle řečeno. Jedeme, a najednou se mě Dan ptá, jestli nevím, kde má telefon. Odpovídám, že ne, a že ho zkusím prozvonit. Nakonec kouknu na telefon a Dan mi volá. Zprvu si myslím, že se mu zmáčknul v kapse, pak nám ale dojde, že Dan telefon zapomněl na střeše auta v Capo Bianco, a že nám volá nálezce. Tahle storka je vážně vtipná nakonec. Dimo volá zpět na číslo, a domlouvá se, kam máme dojet. Touláme se,a ne a ne nálezce najít. Ne vždy se správně pochopíme. Jsme ovšem rádi, že se nám vůbec ozvali. Dan měl velké štěstí. Nakonec se potkáváme, děkujeme těmto hodným lidem, a protože u sebe nemáme nic jiného než malinkatý meloun, darujeme jim malinkatý meloun. 😀 Tenhle dárek je rozesměje na celé kolo a všichni jsou šťastní. Ach, jak já mám ráda šťastné konce. 🙂
Pak už se stavujeme v obchodě, kde se kluci stihnout trochu pohádat, dojíždíme do kempu, umývám s Dimem rychle nádobí, pak společně vaříme ty těstoviny, usedáme ven za stůl a za světla svíčky už jen jíme a poíváme si. Povídáme si o tom, že zítra budeme brzo vstávat atak. No a tak nakonec ještě hromadná objímačka, taková spontánní, poslední vtípky, a pak už jdeme opravdu spát.
Dobrou noc!
Vaše střeštěná Léňa 🙂
