Je pondělí, avšak poněkud jiné pondělí. Vstanu, dám si sprchu, a poté snídani. Dnes si dávám jogurt s vločkami a jahodovým domácím džemem, semínky atak. Je to mňamka! Kluci se na mě smějí, vyptávají se, jaká byla procházka s Justinem. Pro změnu se směju já na ně, jestli přežil karavan po včerejší noci. 😀 Dále to nebudeme rozpitlávat. Pak dopisuju článek, který musím rychle vydat, protože času není moc, že jo. 😀 Ten, kdo jste to někdy zkusil, psát články každý den, upravovat fotky, a cestovat a dělat milion věcí u toho, víte, o čem mluvím. 😀 Na 2.stranu mě to ale moc, moc baví! Nakonec rychle balím věci do báglu a tašky, a vyrážíme konečně a zase na trip AUTEM. 🙂 ON THE ROAD. 🙂
Těším se na to, až mi zase povlají vlasy v autě, těším se kupodivu i na zatáčky, a nechápu, jak mi z nich nemůže být blbě. 😀 Musím to zaklepat, abych to nezakřikla. Protože zatáčky jsou tady každých 5 metrů. Možná i méně. Nepřeháním. 🙂 Rozhodneme se jet nejdříve zchladit na pláž Otone. Pak se převlíkáme do civilu, a rozhodneme se pro nějaký sportovní výkon. Úplně mě tady pohltilo kouzlo chodit na hory nebo skály. 🙂 Byli jsme prozatím jen jednou, ale opravdu to stálo za to, ten pocit, že vystoupáte někde na vrchol. Vždy, když cestuji, mám pocit, že bych měla zkoušet nové věci. Naplňuje mě to. Rozhodneme se vylézt na zříceninu Volterraio. Ještě před tím máme ale pár zastávek. Například u místního farmáře, da-li se tomu tak říkat, který má svůj sad vín a nějaké ovoce a zeleninu. Kluci si kupují hroznové víno, nektarinku, a pak ještě kupujeme víno. Stojí jen 3 ÉČKA.
Jelikož jde ale o bílé víno, které by se mělo chladit, a my si ho plánujeme dát až večer, stavujeme se v místní restauraci-hospůdce s názvem LA CURVA. 😀 Název je jaký je, ale prostředí zde je moc příjemné. Chce se mi strašně čůrat, a ptám se jedné slečny: “Helo, can I ask you? Is it possible to go to the toilet?” I když většina Italů nerozumí moc anglicky, tahle slečna rozumí, usměje se a řekne: “Yes, of course.” Všímám si také pozornosti štamgastů, kteří asi pochopili, že nejsem Italka, a připadám si trochu jako atrakce. 😀 Prostě cizinka, ale v dobrém slova smyslu. Jak to bývá v těch filmech, jak ten štamgast praští pivem o stůl, přijde ta slečna, a on na ni koukne a sjede ji pohledem od hlavy až k patě, víte co. 😀 Pak už vidím Dimu, který shání led na víno. Opět ta samá slečna nám dává led, a je fakt moc sympatická, proto chci, aby byla zmíněná v článku. 🙂 Pak už dáváme víno do ledničky, kterou máme v autě a přidáváme led. 🙂
Zaparkujeme auto vedle “džípu” , kde si prostě musím udělat fotku, protože se mi strašně líbí. Ani se nedívím, že tady někdo jezdí ve “džípu” , protože terén je mnohdy dost punkový. 😀 Bereme pití, oběd a vyrážíme. Slunce svítí, doslova pere, je vedro, a jsem zvědavá, jak to půjde. Nejdříve jdeme po hlinité cestě, která prudce stoupá vzhůru. Pak se najednou terén mění na skalnatý a hodně příkrý. Je to skvělý zážitek. I když po nás teče pot jako ranní rosa stéká po stébléch trávy, užívám si ten pocit, že dělám něco pro své tělo, a ještě k tomu koukám na tak skvostnou přírodu! Dost mě to baví. Výhledy jsou zde nádherné, nabízejí pohled na celou Elbu z různých stran. Pak se zastavujeme, a dáváme si pauzu na obřím kamenu, kde se cítím krásně klidně a přitom je ve mně tolik vzrušení. Cítím mír ve své duši. PEACE. Cítím se dobře. Pouštím u toho hudbu, která tomu všemu dodává na atmosféře. Jen potichu, tak, abychom nerušili přírodu. Občas nám dělají společnost hbité ještěrky nebo zdejší rostliny, různé mechy a keříky. Doplníme tekutiny, nasajeme atmosféru, poležíme a pokračujeme dále. Terén se neustále zvyšuje, je dost příkrý a prudký. Tento adrenalin mě strašně baví. Občas se musím i sklonit, a jít jakoby po čtyřech, abych měla větší stabilitu. Po nějaké době míjíme jednu ze zřícenin, odkud je krásný výhled a hned vedle této konstrukce je lavička, kde si sedáme a dáváme si náš dnešní oběd, rýži se zeleninovou směsí. Obědvat na takovém místě je prostě nádhera. Všude ticho, jen ty, oběd, a krásná příroda. Pak už zase pokračujete, a už Vám moc nezbývá. S těžším žaludkem se jde trochu hůř, ale prostě teď to přece nevzdáš. Nejsme bábovky, že jo. Docházíme na vrchol, a je to krásný. To ale ještě nevíme, co nastane pak. Něco, co předčí totálně naše očekávání.
Vidíme bránu do hradeb, je ale zamčená. Slyšíme ovšem nějaké hlasy. Nejdříve ještě chillujeme a odpočíváme, pak už pomalinku s Danem scházím dolů, až najednou Dimo volá, protože se dal do řeči s těmi lidmi. Zjišťujeme, že se dá vyjít na hradby, i když jsou zamčené. A víte jak? Dírou. Dírou, která je malinkatá a připadáte si jako horník, když do ní lezete. Nejdříve si myslíme, že si z nás dělají srandu, ale pak zjišťujeme,že opak je pravdou. Je to tak dobrodružné!!! Nejdříve jde Dimo, ten zjistí, že to vážně jde, a že tam vede cesta směrem nahoru, odkud se můžeš ocitnout na hradbách. Pak jdu já. Nemám sice ráda ztísněné prostory, chci to sle zkusit. Až na otvor ten prostor už pak není až tak ztísněný. Nakonec jde Dan, který tvrdí, že se tam prostě nevejde. Že je na tu díru moc veliký. Nakonec se tam vleze, stojí ho to ale nemalé úsilí. 😀 Fakt. Vylézáme nahoru, a jsme ohromeni.
Víte, když jsme byli v městečku Porto Ferraio a byly nám nabídnuty hradby za 5 ÉČEK, hlavní atrakce města, odmítli jsme. Přišlo nám to dost. A celkově cestujeme tak trochu jinak. Najednou jsme se ocitli na zřícenině a hradbách, které měly neuvěřitelnou atmosféru, aniž bychom něco platili. Co je víc? Nechci to porovnávat, vše má něco, ale chci tím nastínit, že je strašně skvělý něco objevovat. A že tohle mělo přidanou hodnotu, a sice dostat se na vrchol, a pak ještě přes díru nahoru. Bylo to vzrušující, krásné a neopakovatelné. Proto Vám chci poradit, abyste necestovali jen skrz průvodce. Klidně se inspirujte, ale pak to zkuste občas i jinak. 🙂 Je to tak inspirující! Tady prostě po vrcholu přišel další vrchol. 🙂 DĚKUJI. 🙂
Procházeli jsme se hradbami, pak jsme se zapovídali s tou skupinkou, respektive byly to dvě slečny a jeden kluk, kteří nám poradili tu cestu. Bylo nám fajn, a ten výhled byl krásný. Pak už nás čekala cestě zpět. Trochu jsem se bála, jak vylezu z té nory, ale zvládli jsme to všichni. Pro představu přikládám fotky. Sejít dolů byl docela oříšek. Nejenže se prostě jednalo o skálu, která byla sama o sobě příkrá, navíc byla ještě jakoby křivá. Jak už jsem ale řekla několikrát, moc mě to bavilo. 😀 Občas jsem si připadala jako horolezkyně, i když do horolezectví to mělo daleko. 😀 Nicméně bylo to vzrušující, a občas trochu nebezpečné. Dávali jsme ovšem pozor. Když jsme seslezli, napili jsme se, protože nám nahoře došla voda. Pak už jsme lehce unavení nasedli do auta, a jeli na další pláž.
Byla krásná, specifická tím, že tady byly krásné kamínky a hlavně písek. Byl krásně stříbrnošedý, typický pro Elbu. Takový prý jinde nenajdete. Třpytí se jako disco koule. 🙂 Já už se nekoupala, protože mi přišlo, že už je chladněji, a nechtěla jsem riskovat nachladnutí. Kluci se okoupali, já si užívala pohled na osamělého racka plujícího na moři. Bylo to moc fajn. Pak už jsme sbalili saky paky, jeli ještě na zmrzlinu do městečka Rio Marina, kde můžete najít plno palem. Moc hezký to tam je, ale zmrzka je lepší v Marina de Campo. Pak už dojíždíme do kempu, a rozhodli jsme se uvařit si těstoviny. Jsme přece v Itálii, no ne. 😀 Těstoviny s bazalkovým pestem a sušenými rajčaty, parmazánem a vším tím, co k Itálii neodmyslitelně patří. Jen tak mimochodem, pesta tady mají výborná. Ještě víc mi chutná rajčatové, které je výborné nejen na těstovinách, ale i na pečivu. 🙂 Pak si ještě dáváme sklenku vína, které jsme koupili u toho zdejšího farmáře. Venku, za světla pouze jedné svíčky, avšak u sousedů, tam jich je více. Je to romantické, a fajn. S kluky kecáme, a pak se jdeme koukat ještě na film.
Uleháme unaveni, ale šťastní.
Vaše bláznivá Léňa 🙂
