Je pátek, 29.4. 2016 a já opět pádím ráno do kostymérny. Průběh mého ranního vstávání pro dnešek vynechám, neboť už ho znáte myslím moc dobře. 😀

Musím říct, že se dnes těším na natáčení ještě více než včera, a ani nevím proč. Cítím se více vyspale, a nějakým způsobem ve mně proudí krásná energie plná života. Děkuji za ni. Za různých songů si opět jedu to “svoje”.

Od kostymérny rovnou k maskérně. Vše probíhá velmi podobně, všude je spousta pobíhajícíh lidí, kteří se oblékají, nechávají líčit a česat a já opět koukám s otevřenou pusou a musím vypadat vskutku srandovně. Myslím si ale, že si toho stejně nikdo nevšímá, neboť si každý momentálně hlídá, aby vše stihnul, herci si opakují texty, a někteří jen tak laškují a srandují. Dnes mě češe a líčí jiná paní, taky strašně fajn, tak si povídáme o životě trochu, ale jelikož už je hodně hodin, dokončuje poslední úpravy a já utíkám na plac. Kamera, akce , jedem. Však to už taky znáte. 😀 🙂

Dneska natáčíme určitou jednu scénu, která se neustále opakuje a opakuje celej den. I když byste někteří mohli myslet, že už je to chvilkama nuda, já zjišťuji, že mě to prostě strašně moc baví, i když to jedeme třeba po stý. No oukej, to jsem trochu přehnala, ale znáte to, pro efekt. 😀 No a jelikož jde o vážně pěknou scénu, kde hraje i klavír, dotváří to celé atmosféře ještě větší šmrnc, a já si opravdu připadám jako kdybych byla v jiný době. Je to prostě tak strašně emotivní, impulsivní a divoký zároveň, že to sebou nechávám jen volně proplouvat a kapičky toho všeho vzrušení utkvívají na mé duši jako záblesky vzpomínek, který se Vám vybavují, když je Vám hezky, nebo naopak smutno. Mně je hezky a tyto zpomínky ve mně doufám dlouhu budou. 🙂 A nejen vzpomínky. V mezičase si potichounku pobrukuju písničku společně s klavírem.

V mezičasech, když si nepobrukuju a máme pauzu nebo se zrovna nenatáčí s námi, většinu času trávím s mými novými kamarády – Denčou, Honzou, Standou a Nanou. Samozřejmě je nás tam víc, takže tak kličujeme navzájem. S Denčou jsme chvilkama unavené, a tak děláme kravinky všeho druhu, a je nám veselo. Ono někdy to čekání je fakt únavný, tak si to člověk musí nějak zpříjemnit. 🙂

Velice mě pobaví také zážitek z oběda, kdy jdeme já, Denča a Standa na oběd do jedný čínský restaurace, a my s Denčou si dáme jarní závitky, které docela jdou, ale Standa si dá smažený sýr s hranolkami, který mu fakt nechutná, a tak se chudák pořádně ani nenají a stěžuje si, jak něco takovýho vůbec možný.Takhle to nezní moc směšně, ale když k tomu přidáte, že už jste od brzkého rána vzhůru, natáčíte několik hodin a celou dobu se těšíte na oběd, abyste doplnili energii… a pak se stane tohle, tak asi chápete.. 😀 Na druhou stranu , Stando, v čínský resturaci si dávej raději něco čínskýho. 😀 (Zdravím Standu.)

No a pak, po obědě natáčíme scénu, kde sedím v první řadě a koukám na plátno a představuji si, co tam běží. Od pana režiséra máme jasný pokyny, a tak se je pečlivě snažím plnit. Jedeme celý záběr, vše je v pohodě, ale pro velký úspěch se samozřejmě záběr pojede třeba ještě 2x. No a podruhý se od režiséra ozve: “Nesmějte se mi tam, a já vím, že Vy víte, o kom mluvím.” No a když tohle řekne, koutky na ústech mi zacukají, i přesto, že je nyní vážná scéna. Ale bylo to jen malé cuknutí, já se nesmála, o mě nešlo, jen mi přišlo vtipný, jak to rejža řekl. Jenže v zápětí pan režisér lehce pobaveným hlasem říká: “Rezatá, nesmějte se mi tam, já Vás vidím.” V tu chvíli mě to zaskočí, usměju se ještě víc, ale hned přestávám, neboť vím, že to musím zahrát a nesmím kazit partu. Vše dobře dopadne, záběr se natočí a jsme i pochváleni, což nás strašně všechny potěší. 🙂

Končíme kolem 8 večer cca, a já mám tentokrát tolik energie, že bych klidně ještě jela nočku. 😀 Ale na 2.stranu ” v nejlepším se má přestat že jo” , a tak opět nastává kolečko pobíhajících lidí a zmatku. 😀 Je ve mně tolik emocí, který potřebuju vstřebat. A tak, když se loučím s Denčou, div, že nám neukápne slza 😀 ojojo, to je romantický že 😀 , no a pak už se loučíme a já čekám na kamarádku Denču, jinou Denču, která je po dlouhý době v Praze, a tak si dáváme rychlej sraz, kde stačíme probrat nejnovější novinky v kostce, znáte to holky, že :), no a pak ještě utíkám s kamarády na pivo.

Jelikož ale natáčím i v sobotu, a tentokrát něco jiného, jinej projekt, opět se hlídám, abych dorazila na byt v pohodě. Je pravda, že v Knoflíku obsluha nosí piva, aniž byste si o ně říkali! , takže už při dalším pivu jen koukám udiveně a zároveň pobaveně: “To jako vážně?” 😀 , ale nakonec to poberete. 🙂 Prostě nemusíte říkat, a rovnou Vám přistane pivo na stole. Na něco dobrý, na něco blbý. 😀 Nicméně v nejlepším to utnem, já lehce společensky unavená pádím na byt, kde si stihnu nastavit budík na 4:30 (zmínka o ranním vstávání musí být 😀 ) , a pak už usínám jako miminko.

Ze života jedný bláznivý holky,

Vaše Léňa 🙂

4 Comments

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *