Brzké ranní vstávání má jednu výhodu – máte pak neuvěřitelně dlouhej den. Ty poslední dny ovšem utekly jak pára nad hrncem. Utíkaly krásně a já za to děkuji. Budík na 4:15 už tak krásný nebyl, uznávám. Samým vzrušením jsem ani nemohla dospat, a tak jsem všehovšudy usnula pouze na 2 hodiny. V momentě, kdy už jsem spala jako miminko, zazvonil budík. Klasika.
Rychlá snídaně, oblíkačka, ranní hygiena a já pádím na tramvaj. Ještě docela rozespalá v dlouhý černý sukni, buřince a teniskách hledám místo k sezení, kde se chci pokusit spánkový deficit trochu dohnat. Poslouchám různý songy a přemýšlím, co se dnes bude dít. Tramvaj je opět plná, plná různých lidí a příběhů. Já si jedu ten svůj, a nevím, zda to někteří znáte, ale mnohdy, když poslouchám nějakou “supr čupr cool” 😀 písničku, připadám si a tvářím se fakt strašně “hustě” a “drsňácky”, jako kdyby ta písnička byla o mně. Až na to, že si pouze myslím, že to vypadá “hustě”, ve skutečnosti je to asi spíše trapný. Jojo, trochu egoistický, uznávám, ale občas se prostě do hudby vžiju trochu víc, určitě to taky znáte, ne?:D A pokud ne, tak jsem asi trochu divná, ale tak co už. Každý jsme nějaký.
Na předposlední zastávce zjišťuji, že jsem ještě klidně hodinu a půl mohla spát, neboť sraz na kostýmerně jsem měla o půl 8 a ne v 6 ráno, jak jsem si původně špatně poznačila. Haha. “Vážně šikovná jsem.” pomyslím si v duchu. A tak se snažím dohnat spánkovej deficit v kostýmerně, moc mi to nejde, ale vlastně skrz to všechno vzrušení zapomínám na únavu a užasle koukám na všechny ty kostýmy, které se tam nacházejí.
Mám nádherný dlouhý stříbrno-zlatý šaty, které mi vlajou až na zem, a doplňuji je ladnou chůzí ve zlatých lodičkách. Je mi krásně. Bledá, unavená, ale rozzářená zároveň. Autobus nás dováží na místo natáčení, a já tyhle chvilky v autobuse miluju. Většinou se sejde skvělá parta lidí, srandujeme a je to fajn.
Jelikož se ale jedná tentokrát o natáčení dobové – ke správnému kostýmu je nutný i správný účes. Nemůžu moc prozrazovat detaily, ale řeknu Vám jedno. Když jsem spatřila tu obrovskou místnost, kde skupina profesionálních vizážistů, kadeřníků a stylistů česala a líčila všechy ty lidi kolem, nepřestávala jsem žasnout. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Velice šikovná slečna mě učesala, nalíčila a já stále nemohla tomu všemu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit, že i já budu součástí. I když jsem jen pidi kousek toho něčeho, mám radost, že se mohu pohybovat v tak inspirativním prostředí plném talentovaných umělců. Je to neuvěřitelný.
No a pak nastává čas pro natáčení, tedy to hlavní, proč tam všichni jsme. Mnohdy hodně dlouhý natáčení. Střídá se jeden záběr za druhým, kontrolují se i ty nejmenší detaily, aby konečný záběr byl co nejlepší. Kamera, akce, jedem. Slovo akce ve mně budí adrenalin. Vzrušení. Akci. Ale zároveň také jakousi zodpovědnost a pokoru. Jako když jedete na horský dráze a víte, že nemůžete nebo spíše nechcete zvracet, protože přece nechcete pozvracet toho před Vámi nebo za Vámi. Víte, že prostě nemůžete a nechcete kazit partu. Jakoby najednou začalo něco novýho. Nový příběh. Jakoby něco ve Vás říkalo: “Tak teď. Pojď, kámo. Teď.” Jakoby jste se přeladili na jinou frekvenci. Prostě víte, že nyní nejste ta Léňa, ale někdo jinej.
Společně s holkama pak točíme jednu scénu, kde půjdeme vidět nejspíš více (haha) (A nemyslím tím nahotu, ale počet sekund v záběru 😀 ), a i když nám je trochu zima, moc si to užíváme. Jednou se nám podaří vystartovat ještě před slovem AKCE, a tak se všichni začneme smát. Zkrátka a dobře, slovo AKCE nabralo za posledních pár dnů v mých uších nové vibrace a mám takovej pocit, že se mi o slovu AKCE bude i zdát. 😀 Je to trochu šílený někdy.
No a když jsou večer všechny záběry hotovy, všichni jsou znaveni únavou, nastává divadlo další aneb pobíhající lidi se převlíkají, zbavují miliontiny pinetek v jejich hlavách a hledají jiný lidi. Trochu zmatek, ale někdy je to sranda.
A tak po dlouhým dnu jedu na byt, kde si dávám véču a utíkám na další akci, kterou pořádá můj dobrý kamarád Miky, který přijel do Čech na otočku ze Španělska a já mu slíbila, že na akci dorazím. Potkávám se také s mým novým kámošem, kterýho můžete znát z minulýho článku, s tím vousáčem 😀 z toho jinýho natáčení, haha.
No jenže na druhej den vstávám (ano, jde vidět, že brzké vstávání je nyní moje časté téma 😀 ) opět brzo, takže z akce odcházím dříve, večer si už jen pak dávám sprchu, ulehám do postele a narozdíl od minulýho dne usínám jako miminko asi hned po minutě. Usinajíc s pocitem zvědavosti, co bude zítra. 🙂 A věřte tomu, že zítřek (jelikož to píšu dva dny poté) byl opravdu plnej dalších zážitků a já už se těším, až Vám o nich řeknu.
A na závěr už jen pár slov.
I když si možná někteří myslíte, že jsem věčná optimistka, a vše se mi daří, ještě relativně nedávno jsem měla docela složitý období, nicméně za něj také děkuji, neboť mě mnohé naučilo. A to bych chtěla “poradit” i Vám.
Abyste prostě nebyli smutní z toho, že něco nejde tak, jak byste si přáli.
Abyste se snažili na tom špatným vidět i to dobrý.
Abyste uměli poděkovat a vážit si toho, neboť Vás to má něco naučit.
Abyste si uvědomili jistou pokoru k sobě i ostatním, neboť vše je pomíjivé, a já vím, že to, co se děje dnes, se nemusí dít zítra, proto si strašně vážím toho, co můžu zažívat teď a tady.
A abyste si hlavně dali ČAS. Někdy je to těžký, vím to z vlastní zkušenosti, ale vše se děje z nějakýho důvodu, proto nezoufejte, když máte pocit, že už na něco čekáte dlouho. Nebo že naopak už se děje něco dlouho a vy potřebujete změnu. ČAS.
Nechci tady dělat chytrou a nějak radit, to opravdu ne, tohle mě prostě spíše jen napadlo, tak jsem to tady měla potřebu připsat. Nikdo nejsme robot a prostě občas děláme chyby. To je celý.
Tak tedy – Milý deníčku, děkuji za to, že jsi a živote děkuji ti za to, že můžu psát o těchto skvělých věcech, které mě teď potkaly a dějí se.
Vše však s pokorou a volným průběhem. Prostě co se stát má, stane se. A pokud něco má vyjít, vyjde to. A když ne, vyjde něco jinýho.
A děkuji i Vám, čtenářům, že články čtete a snad Vás i baví. 🙂 V příštím se můžete těšit na malou pikantnost, hehe. Pokud jste to dočetla až sem, obdiv! 😀 Haha. Tak zatím ahoj! 🙂
Unavená, ale šťastná Léňa