Už to budou skoro čtyři dny, kdy padla poslední klapka, já jsem ale stále plná emocí a dojmů. To, co se na tom natáčení odehrálo, bylo tak silný, že si myslím, že to bude doznívat ještě dlouho. Byla to moje první velká hlavní role, pokud nepočítám hlavní role v různých studentských filmech, na divadle, v reklamách apod. 🙂 (Ale jak se říká, není malých rolí, je jen malých herců! 🙂 )

Začnu od začátku.

Když mi volali, že jsem byla předvybraná na tento projekt, moc jsem si přála, aby to vyšlo, protože jsem v tom cítila neskutečnou hloubku, sílu, pravdu a naději. Takové scénáře Vám nechodí každý den. To jsem ještě netušila, jak intenzivní to všechno bude. Jak silný a náročný to bude.

Symbol ženské hrdinky. Odvaha. Síla. Ženskost. Láska(vost).

Snažila jsem se na roli připravit, jak nejlépe jsem mohla. Hodně jsem četla a koukala na videa a pak už se odevzdala svému pocitu a intuici. Byla a je to pro mě veliká pocta, že jsem si mohla zahrát tuhle postavu. Jsem vděčná. A ještě víc jsem byla a jsem, když mě pochválil pan režisér a kameraman a řekli mi to, co mi řekli. Pořád mě to dojímá.

No a tak byl první natáčecí den, a já se ocitla na place, kde ze mě během krátké chvíle vykouzlili onu postavu, onu hrdinku, onu ženu s velkým Ž. Pouze na oko. To, co dělalo tu ženu takovou jaká byla a je, bylo ovšem to něco pod povrchem, to něco uvnitř, to něco, co už bylo na mně. Na mně a mém hereckém umu, jak moc se jí dokážu přiblížit. Cítila jsem neskutečnou zodpovědnost, úctu, pokoru a respekt.

Když mi večer po natáčení přišla zpráva od pana režiséra, že jsem odvedla dobrou práci, a že děkuje, velice mě to potěšilo a zahřálo u srdce. Těšila jsem se na další dny. 🙂 (To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. :-))

Hned druhý den se totiž natáčela emočně velice náročná scéna, kdy jsem se procházela po bitevním poli (víc prozradit prozatím nemůžu 🙂 ) a ucítila jsem emoci, kterou jsem do té doby nepoznala. Něco se ve mně probudilo. Nevím, co to bylo, ale cítila jsem to. Cítila jsem, že jsem tam dala kus sebe. Cítila jsem to vzrušení a adrenalin. Tu každou molekulu buňky svého těla. Když jsem pak v dáli slyšela pochvalné hlasy, byla jsem pořád v takovém tranzu, že jsem je vnímala jen z dálky. Vůbec jsem to nečekala, o to víc mě to celé dojímalo. “Týjo, dobrá jsi byla. Dobrá jsi byla.” “Ty jsi profesionální herečka? To bylo fakt moc dobrý.”

Tento natáčecí den končil scénou v dešti, kdy na mě “pršel” studený, ledový déšť a já cítila, jak se mé tělo klepe zimou. Nešlo přestat. Když jsem pak přišla na byt, pustila jsem na sebe horkou sprchu a rozplakala se. Vnímala jsem každou tu kapku, každou tu slzu, pot, jak stéká po mém těle, tu emoci, a skutečnost, že se to opravdu dělo. Zeptala jsem se sama sebe “Vážně tohle chceš?” A vzápětí si v duchu kývla. Vyčerpaná jsem šla spát. Vyčerpaná, ale uvnitř šťastná.

A tak nějak to pokračovalo. Poslední den byl opět velice silný. Nezapomenu na scénu s harmonikou nebo na to, jak jsem kouřila cigaretu s raněnými vojáky. Taky to, když mi herečtí kolegové v rámci proslovu vyslovili uznání za “ženský herecký výkon v hlavní roli” a lá Oscars to go. 😀 Tím mě dostali. 😀 Dost mě to pobavilo, ovšem nemohla jsem se na celé kolo rozesmát, protože se pořád natáčelo. Byla to ale pro mě silná chvíle. A taky, když jsme dotočili, a já byla celá mokrá a od bláta, ale K. se na mě usmál, podal mi ruku, popřál mi hodně štěstí a hodně silně jsme se objali. Člověk, který pracoval na tak úžasných filmech, dokonce i oceněných ve světě. Přišel pak i J., kterého si taky neskutečně vážím, zabalil mě do deky, objal mě, poděkoval a řekl: “Tebe to všechno čeká. Ty to tam prostě v těch očích máš. Tam to funguje. Byla jsi úžasná…” aneb mám pocit, že se mi to všechno a ještě mnohem víc jen zdálo. Že se ráno probudím a zjistím, že to byl pouze sen.

Dlouho jsem bojovala s tím, že mě v 18i, když jsem byla ještě pískle :D, nevzali na DAMU, a že asi tedy nemám na to být herečkou, až jsem si skrze všechny ty rozmluvy sama v sobě uvědomila, že to chci dělat, že mám vždy neskutečnou radost, když jsem na place a řekne se “kamera, akce”, že chci lidem předávat skrze příběhy nějaké poselství, a že je to prostě láska. A že to budu dělat i bez tý DAMU, jenom prostě budu na sobě pracovat jinak. Což se taky stalo. (Na DAMU mě sice už vzali 🙂 , ale to, co mi řekli pan režisér, asistent režie a kameraman – to pro mě znamená opravdu velmi hodně a neskutečně si toho vážím. <3

To, co se tam odehrálo, to si budu pamatovat do konce svého života. Už teď mi to neskutečně chybí a já se nemůžu dočkat na další natáčení. 🙂 Nic z toho by se ovšem nestalo bez tak skvělých lidí, kteří na tom pracovali. Bez toho úžasného štábu, který dělal tu práci, jak nejlépe mohl. Takže jedno velké díky Vám všem. :)) Jsem velmi vděčná.

Lenny

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *