Den číslo tři je opět nabitý k prasknutí. Ráno se probudím díky všem těm zpívajícím ptákům a zvukům “džungle”. Vstanu na můj vkus brzy, někdy kolem páté hodiny ranní a rozhodnu se psát. Sepisuji všechny ty zážitky, a pak se jdu kouknout ven. Překvapí mě, kolik je už venku světla. Úplně si to tu už žije svým životem. Přijde mi skoro až škoda jít znovu spát, a tak se rozhodnu den začít aktivně a zacvičím si yogu. Mám ze sebe radost. Stihnu i studenou sprchu, teplá tu neteče, a pak už hurá na snídani.
Tu máme v ceně ubytování, a je to opět výborné. Smažené vejce, kari omáčku s brambory, jejich místní pečivo (něco jako veka), ananas, banány, a pak strouhaný kokos s chilli, rajčaty, citronem a fialovou cibulkou. A to poslední mi strašně zachutná. Možná to zní divně, ale chutná to fakt dobře. Trochu bych to přirovnala k českému křenu.
Po snídani se převlečene a vyrážíme pěšky na výšlap na Pidurangalu.
Cestou ale míjíme místní školu, a to bych nebyla já, kdybych se tam nestavila podívat. Přece jen trochu deformace z povolání, haha. Místní děti mi vykouzlí úsměv na tváři, dokonce mě dojmou, když nám zazpívají písničku.
Zároveň nám popisuje i jedna paní učitelka, jak to tam chodí. Je to milé. Všichni si pomáhají a působí to na mě hezky. Děti mám ráda. Narozdíl od dospělých nejsou tak zkažené a nemají miliardu komplexů.
Ten den máme ještě hodně plánů, nezbývá než pokračovat. Procházíme se, občas nás chce někdo svést tuk tukem, my ale dlouho odoláváme. Až když nám nabídnou jízdu na motorce a máme větší část cesty za sebou, kývneme. Je to docela sranda. Jedeme dost pomalu.
Následně nás čeká ještě samotný výšlap, který nás překvapí tím, že není zas tak jednoduchý, jak jsme si myslely. Možná je to tím vedrem, ale fakt se zapotíme. A hlavně jdete po příkrých schodech, a pak ještě po obrovských kamenech, které jsou ale různě stavené, tudíž to připomíná skoro skaliska. Je to hodně na punk.
Výhled ale za to vážně stojí. Skoro to vypadá, že začne veliký sliják, ale nakonec to naštěstí přijde až později.
Po tomto zážitku se musíme navrátit zpět k našemu ubytování, neboť si musíme sbalit krosny a pokračovat dál. To ještě nevíme, že natrefíme na stejně starého kluka, který mi dovolí na chvíli řídit tuk-tuk, a aniž bychom cokoliv řekly, přivítá nás větou : “Happy Valentine’s Day”. Tohle mi vykouzlí úsměv na tváři.
Když dorazíme k chrámu, rozprší se fakt hodně. Mohly bychom hrát miss mokré tričko. Takový liják jsem ještě asi nezažila. Je docela vtipný koukat na japonský turisty, jak se v mokrých ponožkách snaží přeběhnout na další část prohlídky. Samotný chrám mě s prominutím tolik nenadchnul. Atmosféru mi totiž kazí právě lidi, kteří nezavřou ústa ani na tak posvátném místě. Taky se mi nelíbí, že si musíte zaplatit, pokud byste se chtěli pomodlit. A v neposlední řadě platíte i za to, že vám uloží boty do poličky. Je totiž podmínkou mít sundaný boty. Tohle všechno znám už z Thajska a Bali, ale nikde mi to nepřišlo zas tak turistické jako tady.
V jedné té místnosti přece jen lidé spíše mlčí a má to pak úplně jinou atmosféru. Zažiju tady jeden vjem, který si s dovolením nechám pro sebe.
Co mě baví pozorovat jsou opičky. Jsou fakt jen pár centimetrů od vás, a to ve vás budí pocit respektu, ale i zábavy. Miluju je.
Cesta autobusem trvá několik hodin a opět musíme poslouchat strašně nahlas jejich místní hudbu, která mě už docela unavuje. Je to pořád dokola. Úplně cítím, jak mi odumírají mozkové buňky. Ne, teď vážně. Respektuji jejich styl hudby, jen mě to opravdu vždy strašně unaví, někdy i uspí.
Zcela unavené, špinavé a smradlavé touláme nočním městem, až natrefíme na tuk-tuk, se kterým zažiju zatím nejšílenější jízdu v tuk-tuku ve svém životě. Nahoru. Dolů. Přes kopce. Skoro mi přijde, že ty tuk-tuky spolu hrají takovou hru, kdo se kde rychleji vleze. Takový tetris.
Naše ubytování je docela schované, a tak, když ho najdeme, celé šťastné si dáme sprchu a pak usínáme za 3, 2, 1 – teď.