Víte, co miluji na cestování? Tu neuvěřitelnou svobodu a vnímání přítomného okamžiku. To, že si do malé krosny, která váží sotva 7 kilo, sbalím jen to opravdu nejnutnější, a i tak si myslím, že bych možná některé věci brát nemusela. To, že vyjdete z komfortní zóny a musíte improvizovat. To nové. Lidé, kultura, vůně, chutě, příběhy.
Šla jsem spát teprve ve dvě ráno, protože jsem to dříve nestíhala. Klasika. Nakonec ale usnu a vstávám kolem půl šesté. Domlouvám si Uber, protože budu mít na sobě relativně málo oblečení a nerada bych nastydla. To ještě nečekám, že natrefím na tak skvělého řidiče Láďu. Probereme úplně vše, od chlapů až po jeho rodinu. Je to vážně sympaťák, ukládám si jeho číslo, a prý mu můžu zavolat, až pojedu zpět. Jo a prý mi koupí i kafe. Tak tomu říkám hezký začátek. A taky zavtipkujeme, že třeba jednou budu ta Herečka a on bude vzpomínat na to, jak mě vezl na letiště.
Na letišti se už přivítám s Terezkou a oficiálně můžeme zahájit další misi HEREČEK NA TRIPU. Jdeme se odbavit, všechno proběhne v pořádku a pak už hola hej ke gejtu. Já se budu opakovat už asi po stopáté, ale já tohle prostě miluji. Letiště jsou pro mě fakt něčím magická. Cítím vždy adrenalin, dobrodružství ve vzduchu a vděk.
Čeká nás let do Dubaje, cca 6 hodin. Až na prvotní turbulence nad Prahou, proběhne let v pohodě. Po asi dvou hodinách letu se trochu protáhnu a zjišťuji, že jsou vzadu volné tři sedačky, a tak se zeptám letušky, jestli jsou opravdu volné. Nejdřív naznačuje, že ne, ale pak za mnou hned dorazí a řekne, že si tam klidně můžu sednout. Nakonec usnu a je to super. Spím docela dlouho, až uvidím vyděšenou a zároveň vysmátou Terku nade mnou. “Leni, já se bála, že ses bouchla do hlavy a umřela na záchodě.” Začneme se smát. Pak se koukám z okna a připadá mi, že jsem navštívila jinou planetku. Přemýšlím.
V Dubaji čekáme na další let. Teď pozorujeme všudypřítomné lidi, nasáváme místní atmosféru, slyšíme občas nějaké modlitby. Využívám čas ke psaní. Jsem zvědavá, co přinese zítřek. Myslím, že to bude stát za to.
Vaše Lenny
