Milý deníku,
tentokrát jela dívka na kostýmovou zkoušku do filmových ateliérů Barrandov. Těšila se. Měla v sobě vzrušení, vnitřní žár, o kterém zpívá Jirka Macháček v jedné písni, a krapet strachu. A tak, když se svlékla do spodního prádla, kostymérky to okomentovaly: “Další drobná. Máme tu jen samé velké šaty.” Dívce to vlastně trochu zalichotilo. A pak ji došlo, jak je to všechno povrchní. Zkusila asi 5 šatů, ale všechny jí byly velké. Bylo to už dost přebrané. Nicméně ji nakonec našly šaty, zelené, dlouhé, krásné šaty s vlečkou, do kterých by se sice vlezla asi skoro 2x, ale kostymérky je prý přešijí. Tak teď ještě na makeup, kde ji zkontrolují a učešou. Respektive ji dali na hlavu rádoby turban se síťkou, vypadalo to docela vtipně. Celý film je totiž z období středověku.
Když šla směrem k maskérně, všimla si ho. A v duchu se usmívala, nedávala ovšem nic najevo, pozdravili se a ona pokračovala. Připadala si v tom kostýmu trochu vtipně, na druhou stranu ji tento svět , filmový svět pokaždé učaroval. Zas a znovu. Svět iluze. Bavila ji představa, že za pár minut může být úplně jinou postavou. Jinou dívkou. Jinou ženou. Když ji česali, vyslechla si od hlavní vedoucí nějaké poznámky na její barvu vlasů. Nebrala si to ovšem osobně. Věděla, že v oblasti filmu si hodně věcí nesmí brát osobně. Pro někoho je herečka příliš hubená, pro někoho zase tlustá, pro někoho tak akorát, a pořád tak dokola. Za těch pár natáčení se dívka naučila, že jsou dva typy lidí u filmu. A.) Ti, se kterými je fakt sranda a jsou to prostě na pohodu lidi. B.) Ti, kteří mají nějaký svůj problém a skrz ego hrají všemožný hry. A vy jste jejich terč.
Poté se dívka šla ještě rychle vyfotit, zjistilo se, že dostala špatné číslo, tak jí to ještě museli přepsat. Šla se rychle převléct, odnesla nějaké věci do maskérny, a pokračovala dál na další schůzku. Už i tak šla pozdě. Ale výjimečně za to fakt nemohla. Dal dívce na přivítanou pusu na tvář a dívka se usmála. “Jaké jsou tvé vášně?” “Mé vášně?” zasnila se dívka a odpověděla s jiskrami v očích. Víte, jak se pozná, když člověk myslí něco od srdce? Má jiskru v očích. To si zapamatujte. Měla ráda, když se s někým mohla bavit více do hloubky. Čas plynul a dívka věděla, že každou chvíli bude muset pokračovat dál. Čekala ji ten den ještě zkouška choreografie. Dívka miluje tanec a už dlouho sní o tom, že se tomu začne věnovat víc. Protože prostě chce znát své tělo, chce tancovat divoce, vášnivě, a tak, aby tělo a emoce mluvilo za ni. Vždy, když tvoří, cítí se ve svém živlu. A je jedno, jestli zrovna maluje, píše, hraje nebo tancuje. Věděla, že je umělecká duše. Věděla to. Jen se občas bála. Ale cítila, že ji ten strach pouze omezuje. Cítila, že chce vyletět, mít volná křídla a být volná jako pták.
Jelikož ji ujel autobus, rozhodla se stopovat. Pravda, ve filmových ateliérech ještě nestopovala, nicméně 5.řidič, milý pan zvukař reklam a dokumentů, jel tam, kam potřebovala. Ufff, oddechla si dívka, že nepřijde pozdě. Povídali si o filmu, cítila se fajn, ještě pořád v sobě cítila kapky minulého rozhovoru. Dívka panu zvukaři s úsměvem na rtech řekla, že o něm napíše jako o hrdinovi této povídky. Pan zvukař se sice usmál, ale víc se o to nezajímal. Beztak byla pro něj jen naivní a trochu zvláštní dívkou. Anebo třeba taky ne. Ale to bylo asi jedno. Dívka hledala bývalý klášter, kde měla proběhnout zkouška choreografie. Zeptala se jednoho muže, a světe div se, taky tam měl namířeno. Prostor společně našli, prostor byl dekadentní a plný tajemství. Tak jako život sám. Energie lektorky se dívce moc líbila. Byly naladěny na stejné frekvenci. I když se toho dívka zprvu bála, neboť není žádná profesionální tanečnice, za chvíli na to zapomněla a jen cítila, jak si to užívá. Všichni opakovali kroky, a i když nešlo o žádné velké kreace, cítila, jak jí to baví. Když skončili, byl dívce nabídnut odvoz, pár účastníků bydlelo totiž kousek od toho, kde bydlí i ona. Řidič ovšem dívku nemohl vysadit u zastávky, neboť řekl “Moje snoubenka by žárlila, víš. Ona je strašně žárlivá. Nechtěla mě ani pustit ani tancovat.” “Aha, no jasně.” řekla dívka a připadala si zvláštně. Nicméně respektovala to a chápala to. Jen ji bylo líto, že snoubenka musí tak moc žárlit. “Promiň, zapomněla jsem tvé jméno. Ale je drsné, že sis zapamatoval to mé.” řekla dívka. Muž se ji svěřil se jménem, ale dívka ho už zase neví. Neznámý muž dodal: “To víš, hezké holky, ty já si pamatuji.” Dívka se usmála, a šla si po svých. Ani nechtěla moc přemýšlet, prostě jen šla a měla radost z toho, co se ten den odehrálo. Měla pocit, že vše zapadá jako kostičky lega. A i když se zprvu strašně bála, jaké to všechno bude, měla pocit, že výstup z komfortní zóny ji opět přesvědčil o tom, jak je to skvělý pocit občas překonat své strachy. Usmívala se a chtěla si tento pocit, pocit spokojenosti, uchovat ve vzpomínce, co nejdéle. Byla vděčná. Věděla totiž, že je tohle výjimečný stav, a že si ho musí vážit. Věděla, že ne jednou byla smutná z toho, že neví. Teď ale skoro věděla a byla ráda.
Obrázek použit z: https://www.google.cz/search?biw=1517&bih=695&tbm=isch&sa=1&ei=t0qnW56jLovhkgWHyrLoCA&q=alenka+v+%C5%99%C3%AD%C5%A1i+div%C5%AF&oq=alenka+v&gs_l=img.1.0.0j0i67k1l4j0l5.2098.4491.0.5751.13.10.2.1.1.0.211.1005.5j3j1.9.0….0…1c.1.64.img..1.12.1042.0..35i39k1.0.oXrKLTBxx6w#imgrc=lGybhg71B6sHtM: