Dnes je poslední den tady v Portugalsku. Zítra nás čeká cesta do Porta, z Porta nám letí letadlo do Curychu, v Curychu budeme spát na letišti a druhý den ráno letíme do Prahy. Oukej. Tohle bude náročný. Budeme muset vstávat ráno ve 4.

No i tak si hodláme dnešek užít. Nemůžeme se ale zbavit lehce smutné nálady. Janča se rozhodne jít nakoupit, já se snažím psát článek. Moc mi to ale nejde. Pouštím si trochu smutnou hudbu. Přichází Tiago a vycítí, že se něco děje. Snaží se mě rozveselit. To už je zpátky i Janča. Poté odchází do práce. Během deseti minut přichází zpět. Rozhodne se s námi zůstat déle a pomoct nám zarezervovat autobusy na cestu do Porta. Dělám si z něho srandu, aby mi dal kytici růží na letišti. Že by to byla sranda a další zábavná výzva. Hihi. 😀

Po obědě sdílíme náš společný čas a Tiago pak odchází aspoň na chvíli do práce. Byly jsme strašně rády, že s námi zůstal. Opět jsme takové melancholické a popadne nás nálada napsat si navzájem dopisy. Docela už mi kreativní složka chyběla, a tak se do toho vrhnu s chutí. Nakonec s tím strávím celé odpoledne. Píšu dopisy, maluji příběhy a komiksy, je mi fajn. Janča je taky spokojená. Poslední dny se nám uvolnila cestovatelská morálka, uznávám. Někdy si ale užíváte i to, že jste potkali fajn lidi. Někdy prostě nepotřebujete každý den nachodit několik kilometrů, abyste byli spokojeni. Někdy prostě jen jste. A je to tak správně.

Když přichází Tiago, domlouváme se, co budeme dnes dělat. Rozum nám říká sbalit si batohy. Sbalíme si aspoň malou část. Čas letí opravdu rychle a kluci nás chtějí vytáhnout na chvíli ještě ven. Jdeme tedy do místní hospůdky, kde si dáme Cider. Pak mi volá maminka, a je strašně příjemné ji slyšet. Následně se přesouváme opět na byt. Cesta je docela vtipná. S Alvarem utíkáme a zjišťujeme (opět :D), že naše fyzičky nejsou moc dobrý. Pak se jim chceme schovat za auto. Opravdu nás nenajdou.

Na bytě kluci začnou vařit večeři a my s Jančou balíme batohy. Začneme opět pouštět smutné písničky. Pak si na chvíli sednu a přemýšlím. Vím, že je normální, že během cestování člověk lidi poznává a zase “opouští”. I tak se ale neubráním slzám. Janča mě utěšuje. I když je ona ta, která po celou dobu tvrdí, že nemá city, myslím si, že i ona má momentálně dost na krajíčku. Přece jen něco prožijete a je najednou zvláštní to opustit. Moc se těšíme domů, o tom žádná, ale zároveň cítíme, že nám budou někteří lidé chybět. Když už se dám trochu dohromady, začíná být smutná Janča. A tak je zase řada utěšování na mě. 😀 Pak rozdám dopisy a v jejich očích vidím opravdovou radost. Objímáme se. Všude je tolik lásky. Ach. :)))) I já dostanu dopis od Janinky, který mě strašně pobaví. 😀 Díky, Jani. Ty můj koblihu! 😀 A opravdu skvěle jsi udělala část dárku pro kluky – fotomontáž Harryho. Hihi!!! Kluky to doslova rozbrečelo smíchy. 😀 Mě taky. 🙂

20264970_1595160827181792_7279820318929014907_n

Kluci nás vidí a mám pocit, že jim je to taky líto. Pak se zase trošku vzpamatujeme a balíme dál. Po skvělé večeři se rozhodneme kouknout na film. Uděláme si takové malé domácí kino. Když už jsme nestihly to kino opravdové, tak si vytvoříme vlastní. Je to super. Film mě taky dost baví. 🙂 Je takový záhadný a artový, takže za mě dobrý. 😀

Pak jdeme spát. Stejně ale hned neusneme. Povídáme si atak. No vzhledem k tomu, že vstáváme ve 4 ráno, počítáme s tím, že toho moc nenaspíme. Nakonec jsme spaly asi jen hodinu. Upřímně mi to ale vůbec nevadilo. Chtěla jsem být s těmi lidmi, co nejdéle.

Tak tedy dobrou noc. Nebo spíše ráno?

Vaše cestovatelka Lenny 🙂

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *