Víte, co miluji na cestování?
Tu neuvěřitelnou svobodu a poznávání. Miluji ten pocit, když poznávám nová místa, nové duše, nové lidi, nové vůně, nové tradice a zvyky, nové cesty, nové všechno.
A tak vstáváš ve středu 26.10. 2016 o půl 7 ráno, jdeš celej rozespalej do koupelny, kde potkáváš spolubydlícího Martina, kterej to předchozí večer asi trochu přepískl a je mu nějak blbě. Ještě včera jsme s Gábou a Martinem pohrávali na gitárky, jen tak na chvilku a decentně. Teď už ale stojíš v koupelně, myješ si zuby, oblíkáš se a kontroluješ, zda máš v tom malém batůžku všechno potřebné. Pak už míříš na tramvaj, stavuješ se ještě do Tesca pro nějaký věci, a pak hurá na Florenc!, odkud jedeš směr VIENNA!
Jsem ráda, že jsem dorazila včas. Potkávám se s ostatními členy posádky. Jedeme 4, z toho dva lidi potkávám poprvý v životě, ale můj spolucestovatel je zná, jsou to jeho kamarádi. Je to docela punk, ale věřím, že to bude dobrý. A taky, že jo. V autobuse se s R. zabavíme tím, že koukáme na rozhovor s panem Knížákem v DVTV a je to fakt vtipný. “To myslíte vážně, pane Knížáku?” Načež K. odpovídá: “Myslím to jako vtip, ale myslím to vážně.” Aha, oukej. 😀 Cesta autobusem uteče poměrně rychle. Na to, že znám Míšu a Toma sotva hodinu, jeví se jako sympaťáci. Chvilkami mě popadne nostalgická nálada. Ta ale pak zase přejde.
Když dojíždíme do Vídně, rozhodneme se jít pěšky směrem do centra. Jdeme směrem přes zábavní park. Tam se ale nezdržujeme, nějak není čas a ani nálada na to “zblít se” na atrakcích hned první den. 😀 Potkáváme skupinku, která nás osloví s tím, že když uděláme společnou fotku s rámečkem se srdíčky, dají nám volňásky na atrakce. Haha. Pak míjíme nejznámější památky, poté skupinku zajímavých lidí, kteří zpívají a pochodují uličkami a nakonec holku s klukem, kteří si říkají Shanteya and Jo. Společně zpívají a kluk hraje na kytaru. Mají to nádherně sladěné a je to pro mě jeden z nejsilnějších zážitků toho dne. Dám se s nimi do řeči, a možná se potkáme za pár dní v Praze, uvidíme. Jsou skvělí. Miluju to. Miluju, když někdo dělá něco od srdce. Miluju, když si někdo jde za tím, co chce a dělá to, co ho baví a naplňuje. 🙂 Taky bych tohle chtěla dokázat. 🙂
No a pak už zase pokračujeme v naší “túře”, tentokrát směrem k našemu ubytování, které se ukáže, že je dál, než jsme čekali. 😀 Nebudu ale předbíhat. Procházíme se, procházíme se a zase se procházíme. Uběhne třeba 5 hodin a my se stále procházíme. Ještě v průběhu se stavíme na večeři, já si dávám klasický vídeňský řízek a brambory. Je to fakt mňamka!
Pak zase pokračujeme. Nakonec už máme takový pocit, že bychom měli být blízko našeho ubytování, zdání ale klame, a my zjišťujeme, že jsme zabloudili. Jsme dobře naladění, nějak extra nám to nevadí, a tak se vracíme trochu zpátky. Pak ale zjistíme, že jsme to opět přešli, a musíme jít zase dál. Potkáváme lidi, kterých se ptáme na cestu, a pošlou nás zase zpátky. A aby toho nebylo málo, nakonec zjistíme, že musíme jít zase dál. Haha. Haha. 😀 Prostě chodíme tam a zpět jak šašci, až nakonec dojdeme ke zdi, kde vypadá, že žádný hotel není. Je už tma, je nám trochu zima, a naše potulování trvá kolem sedmi hodin. Buď a nebo. Buď tam za tou zdí ten hotel bude anebo si z nás někdo střílel. 3, 2, 1, chvilka napětí. Boom! Je tam!
Celí šťastní se jdeme ubytovat, dáváme si sprchy, a uleháme do postelí. První den byl fajn, uvidíme, co přinese ten další. 🙂 A co milujete na cestování vy?
Vaše bláznivá Léňa