Slyším budík, ale posouvám ho. Je ospalé počasí, a to si žádá ještě chvilkové válení v posteli. 😀 Sice už neprší, ale ve vzduchu jde ještě pořád cítit vlhko a vítr. I tak je ale docela teplý vzduch. Mé kroky míří rozespale do koupelny, kde provedu ranní hygienu, a pak už mířím na naše oblíbené místo, k venkovnímu stolu, kde si dávám jogurt s vločkami, broskví, semínky atak. Opět nesmí chybět zelený čaj s citronem, abych trochu dala do pořádku krk. Musím uznat, že mi ten zelený čaj z Vietnamu od Dimy vážně zachutnal. 🙂 Je to tu takový náš ranní rituál. 🙂
Pak ještě žádám kluky o chvilku strpení, neboť chci napsat aspoň kousek článku. Jelikož je ale už půl 11, vyjíždíme směr NÁRODNÍ PARK Arcipelago nebo tak nějak. Bereme si i plavky a pevnou obuv. Nemůžu si pomoct, vím, že už to zmiňuji asi po sté, ale mě ta cesta autem prostě baví. Musím zaklepat. 🙂 Užívám si pohledu z okna, užívám si hudbu, kterou poloucháme, užívám si vtípky, který pronášíme, a je to fajn. Klukům se zalíbí skladba Taro od ALT -J, tak jsem ráda, že jsem je obohatila. 🙂
Když se blížíme k parku, příroda je čím dál tím víc, hledám slovo, divoká? Je prostě taková neposkvrněná, ale přitom divoká. Taková zajímavá. Taková jakoby stepi. Taková jakoby v Africe nebo někdě. Taková trochu savana. Taková trochu divočina. Já vím, že je divné, jak to popisuji, ale to prostě nejde úplně popsat, to musíte zažít. 🙂 Prostě je fakt nádherná, a já se jen kochám pohledem. A to ještě nevím, co přijde v samotném parku! 🙂
Dojedeme k parku, zaparkujeme auto, a vidíme několik laviček. Jdeme k nim, vidíme nádherný výhled, a rozhodneme se dát si zde oběd. Pak už obouváme tenisky, bereme bágly, vodu, plavky a vyrážíme. Cesta tam se jde fajn, protože je buď rovinatá nebo z kopečku. Jdeme směrem k pláži směrem dolů. Cesta trvá docela dlouho, ale vůbec nám to nevadí. Jsem totálně ohromena. Tolik barev, tolik nádherné přírody, tolik zajímavých pohledů, nevím, na co koukat dříve. Připadám si jako Alenka v říši divů. Opravdu! 🙂
Víte, jsem holka, která má ráda jak přírodu, tak i město. Ale musím uznat, že nejen tady je krásná příroda. Třeba Beskydy jsou taky nádherné. Každé místo má něco. A tady to místo je tak kouzelné. Procházím se parkem, koukám doleva, doprava, dolů, nahoru. Já vím, že to zní takto možná divně, ale kdybyste tam byli, pochopíte. Fotím, natáčím a už se těším, až Vám to ukážu, abyste si to mohli užít se mnou. :)) Docela je vedro, takže se i zapotíme, je to takové kardio.
No a když jdeme níž a níž, začínáme vidět různé zrezivělé stroje. V těchto místech se totiž těžila železná ruda, pokud jsem to správně pochopila. Je ale divné, jak moc to tu za těch 20 let nebo kolik zchátralo. Jakoby ze dne na den se něco stalo. Nevíme přesně, co, ale vymýšlíme různé teorie. Je to až skoro děsivé místo, osamělé, lehce depresivní. V tom všem jsou ale krásné kameny a příroda, tudíž je to velmi kontrastní. Celé místo bych popsala jedním slovem: DEKADENTNÍ!!! A to doslova!
Pak se rozhodneme jít na pláž, chceme jít hned, ale kluci ještě koukají do polorozpadlých staveb, a já už si to svižným krokem mířím k pláži. Zastavím se ještě u velké díry, pak ještě dělám fotky, čas letí, znáte to, až najednou zjišťuji, že nikde kluky nevidím. Trochu mě to znejistí. Ještě pořád jsem ale v pohodě, procházím se sama, míjím nápis NEBEZPEČNÉ, to mě trochu vyděsí, tomu se raději vyhnu, pak jdu zase zpět, zase si fotím fotky, uběhne nějaká chvilka a kluci stále nikde. Začnu pískat v domnění, že mě řeba uslyší. Ale žádné reakce se mi nedostává. Pak zavolám i jejich jména, i když nechci být hlasitá. Stále nic. Bez reakce. Jelikož už uběhla docela dlouhá doba, a nikde je nevidím, začínám mít trochu strach.
Představte si, že jste někde úplně sami, nikde ani živáčka, jen vy, skaliska, stromy, divné zrezivělé stroje, šplouchající voda, a prostě pusto. Nejdříve mám strach, zda se klukům něco nestalo, pak se bojím také toho, že vůbec nevím, zda to místo není nějak nebezpečné. Prostě je to zvláštní, adrenalinové a dobdrodružné zároveň! 🙂 Až nakonec vidím projíždět jednoho cyklistu, tak se ho hned ptám: “Hello. Could you see two boys?” Ptám se, zda neviděl dva kluky? Odpovídá, že je viděl za budovou. Oddechnu si, poděkuji a mířím k budově. Jdu do mírného kopce, dojdu tam, ale kluky nevidím. Už začínám být vážně nevrlá a nervózní. Nikde kluky nevidím. Kde sakra jsou? Mám jít na pláž nebo zpět? Obě cesty nejsou zas tak blízko. Vylízám na vrcholek, až najednou vidím dvě malinkaté postavičky velké asi jako mravenci, které na mě mávají a ukazují, ať jdu za nimi. Aha, takže šli už na pláž. Prostě jsme se nějak minuli. Jdu tedy za němi, terén je docela punkový, je ve mně naštvání a nervozita. Když docházím na pláž přes velké kameny, sírnaté údolí, různě tvrdou a měkkou půdu, různé keříky atak, připadám si opravdu jak v jiném světě. Připadám si jako na Měsíci, připadám si jako v Africe, připadám si jako někde na konci světa. Jdu naštvaně, ale zároveň nevím, zda není riziko, že odněkud vyskočí nějaký had nebo něco. Kupodivu jdu, neřeším to, a zase jdu. Přijdu na pláž, ptám se kluků, kde jako byli, protože mé lehce zmatené a rozřesené já stále poletuje ve vzduchu. Není to o tom, že bych nedokázala být někde sama, spíše to byl pocit strachu, zda se něco nestalo, plus to místo dýchalo zvláštní opuštěnou náladou. Vážně zvláštní zážitek a zkušenost, kterou nakonec ale vnímám jako kladnou. 🙂
Ještě plná emocí odhazuji tašku na kameny, ani nesundávám tenisky a jdu se postavit rovnou čelem vpřed do divokých vln v oblečení a botách. Vlna mě ošplouchne dost divoce, naštěstí ne celou. Kluci pochopí, že jsem naštvaná. Vlny jsou hodně divoké. Šplouchají na mě sem a tam. Jakoby mi dávaly výprask. Plác sem a tam. Plác sem! Plác tam! Já jen stojím napruděná, plná emocí. Naštvaná malá Léňa. Haha. Muselo to vypadat jak z nějakého filmu. 😀
Pak si jen tak odpočíváme, Dan si hledá minerály, kterých je tam nespočet, pak se mi omlouvá a podává mi malinkatej modrej kamínek, kterej je vážně nádhernej. “Promiň, Leni.” Nějak už nedokážu držet naštvanej výraz, a tak si kamínek vezmu a po nějaké chvíli se všichni začneme smát. Pak už jdeme zase nahoru, stavíme se ještě na malý černý výběžek, a pak už svižným krokem nahoru. “Léňo, ty jsi teda nasadila tempo!” řekne Dan. Upřímně, sice jsem nasadila tempo, ale teklo po mně, a jestli jsem říkala, že cesta tam byla kardio, tak tohle bylo kardio na druhou! 😀 Hlavně mi šlo ale o to, že jsem se cítila lehce oslabená kvůli začínajícímu nachlazení, a chtěla jsem, co nejdřív nahoru, sednout do auta, napít se a odpočívat. Když jsme došli nahoru, byl to krásný pocit. Pocit toho, že jsme to zvládli! 🙂 Pak jsme ještě projížděli parkem kolem, kde jsme míjeli plno koňů. Byla to nádhera. Za dozvuků písniček jsme dojeli do kempu, dali si sprchy, a kazdý si šel dělat, co chtěl.
P.S.: Tady z toho bude spešl post jen s fotkami. Protože jsou prostě úžasné a zaslouží si samosatné album. 🙂
Vaše bláznivá a střeštěná Léňa 🙂
