“Hele, Dino, nemáš pastu? Já ji mám totiž v kufru.” Znáte takový to, jak nikdo nemá pastu, protože všichni čekají, že ji bude mít ten druhej, anebo ji prostě zapomete v kufru? Ano, ano, tak to se mi nakonec stalo. Ještě, že ji DiNo nakonec měl a nečekal, že ji bude mít Dan. Musí být aspoň jeden rozumnej. Haha.
Vstáváme ve 3 ráno, umyjeme si rychle zuby Dinovou pastou, posnídáme domácí jablkový koláč, a vyrážíme na trip. Nejdříve řídí Dan. Pak už se postupně kluci střídají v řízení, a já mám za úkol s kluky si povídat, aby neusnuli. Nejdříve probíráme s Dinem věci o životě, pak běžný věci, pak zase s Danem, a tak pořád dokola.
Pak se snažím Dina navigovat, s Dinem nemáme zrovna 2x nejlepší orientační smysl, avšak fakt dáváme pozor, abychom jeli správně. Co osud chtěl, ocitnuli jsme se nakonec v Mnichově, kde jsme původně neměli v plánu jet kvůli zácpám. 😀 Ano, ano, tak jsme to s Dinem pěkně začali. 😀 Jinak pro představu – Dino například drží telefon vzhůru nohama a naviguje jo. Akorát mu nedochází, že ten telefon špatně drží. No jo, je to tak cute. :))) P.S.: Dina jsem do včerejška neznala, jo. Ale myslím, že si prozatím docela rozumíme, co myslíš Dino? 😀
Zdravím Mnichov a ty víš! 🙂 Když jsme projížděli, cítila jsem zvláštní energii. Cítila jsem to. Kocháme se krásnou přírodou, a je to prostě skvělý! Jen vy, auto, cesta do neznáma, i když známa, dobrá hudba a prostě punk. Samozřejmě i zpíváš, protože bez zpěvu by to nebylo tak stylový, že jo. A hlavně prostě chceš. Chceš zpívat na Nirvanu a jiný songy. Prostě Young and free. “Ty hory jsou krásný!” Projíždíme Rakouskem, které je lehce zahalené mlhou, která dodává tomu všemu na atmosféře. Pak se mi ještě hodně líbí okolí Innsbrucku. Krom neustálých chvál na to krásné okolí nesmí chybět neustálá Danova kontrola spotřeby benzínu. “Hele, Dino, kolik máš tu spotřebu?” Zdravím Dana!
Po několika hodinách jízdy, po několika zastávkách dojíždíme do Itálie. Nejdříve nás čeká zastávka v Pise. Ale nemyslete si, jet se dvěma kluky v autě, jako jediná žena, má svý výhody, ale občas byste je nejraději vystřelili někam hodně daleko. Tak tedy jdeme do druhé části dne, která bude poněkud peprnější.
“Dávej pozor na jazyk.” řekl Dimo a Dan se zasmál tím svým hlasitým smíchem. Ano, mám od kluků dovoleno psát o nich ve článcích, a mám od nich dovoleno, psát upřímně a klidně i trochu nechutně. A jelikož se právě rozjela dost peprná konverzace, hodí se tohle na začátku říct.
“Jsem si na ni ještě ani nešáhl.” Právě si říkám, kam jsem to nasedla, a s kým jsem to na tripu. 😀 Ještě by bylo potřebné říct, jak se věci mají, ale o tom zase jindy. S klukama je sranda, ale někdy se dozvídám věci, který jsem možná ani vědět nechtěla. :D. Prostě znáte to, chlapi. 😀 Ach. A to jsem si myslela, že jsem na přítomnost kluků už zvyklá, a moc mě toho nepřekvapí, opak byl ale pravdou… (I když tady je to trochu jiný. Víte, jednou Vám vysvětlím některý věci, ale ještě ne, ještě není ten pravý čas.)
V Pise si dáváme rozchod, kluci jdou nahoru, mně to stačí takhle z roviny. Potuluju se sama uličkami, potuluju se, přemítám si myšlenky a cestuju nejen Pisou, ale sebou samotnou. Všude je tolik romantiky atak, já se toulám sama s batohem, haha. Confused girl. Adventure girl. Pak uslyším kytaru a mé kroky vedou k ní.
Nakonec si dávám ještě hummus s krekry pod Pisou, a pak se zase potkávám s klukama, a začneme se fotit a dělat blbosti. Nakonec se chladíme vodou z vodotrysku vedle katedrály. Pobíháme ve tmě v Pise, chladíme se a je to osvěžující zážitek.
Pak už nasedáme do auta a jedeme směr Pionbimo nebo tak nějak se to městečko jmenuje. A odtud máme ráno objednaný trajekt na ostrov Elba! Ano, to je to místo. Trochu bloudíme, ale nakonec dojedeme k přístavu. Chceme vylézt na molo a projít se kolem moře, volá na nás ale jedna paní, ať toho necháme. Je tam totiž zákaz vstupu. Rebel. Tak jo, tak jo, já slezu, ale jak? Uáá. Je to trochu výš, a tak mi kluci pomáhaj dolů, ale vzniká dost komická situace, kdy prostě já sice dolů chci, ale bojím se skočit. 😀 Do toho ta volající paní, abychom šli pryč. Do toho smějící se, ale vystrašená malá Léňa, která se v tu chvíli cítí být opravdu malá. Pak ještě brouzdáme tím místem, až vidíme hejno racků, a tak je nenápadně následujeme, až se rozezní do zvyčných rozměrů a naberou směr Vhůru do oblak! Hejno racků rozvášněných nad Vašimi hlavami! 🙂
Pak si ustelem v autě a zmačkaní se snažíme usnout. Ráno se probouzím dost nevyspaná, unavená, ale vlastně zvědavá, co přinese dnešní den, a věřte, přinesl mnohé. Již v dalším článku! 🙂
Taky bys mohla chvilku řídit.
Kdo to napsal???! 🙂 Řekni mi to, poznám to!