Můj příběh
O projektu "Tvá duše ví":
O mé 1. knize "Nikdy nezapomeň"
O mé poslední výstavě "Když duše maluje"
SAMA SOBĚ PARŤÁKEM. Dnes žiju život, ve kterém se snažím být Sama sobě parťákem, pracuji na smysluplných projektech s přesahem a do hloubky, postupně si plním své sny a snažím se žít a tvořit Život takový, jaký chci já a ne někdo jiný. Plně a ve všech jeho barvách a příchutích.
JSEM UMĚLECKÁ A DOBRODRUŽNÁ DUŠE. Vystudovala jsem kreativní pedagogiku na DAMU, miluji cestování a čokoládu. Napsala jsem knihu Nikdy nezapomeň a vytvořila dvě sebe-rozvojové karetní hry a také projekt „Tvá duše ví“. Zahrála jsem si v pár filmech, mou velkou vášní je malování , pořádám své výstavy, se svou kamarádkou jsme měly podcast „Kdo jsem“ a vedu a provázím workshopy a retreaty, kde prozkoumáváme hlubiny své duše.
MILUJI JEŠTĚ NĚCO. Psychologii. Spiritualitu. Arteterapii. Hledám způsoby, jak se učit být Sama sobě parťákem. A na základě mé osobní proměny vznikly projekty „Sama sobě parťákem“ a „Tvá duše ví“. Nenechte se ale zmýlit, je to „práce“ na celý život a stále se to učím. Je to proces.
A i já se neustále a velmi ráda vzdělávám. Možná by se hodilo nastínit aspoň trochu, co „mám za sebou“. Po gymnáziu s výtvarným zaměřením jsem chtěla právě na DAMU a vystudovala výše zmíněnou Kreativní pedagogiku. Ve školství jsem působila téměř 10 let, za tu dobu jsem absolvovala několik školení a workshopů. Velmi si cením toho, že mám za sebou několik kurzů arteterapie, která mě osobně dává velký smysl a nyní se jí dost věnuji. Nejen té výtvarné, ale celkově tomu propojovat umění a psychologii.
Vždy to tak ale nebylo
Pamatuji si doby, kdy jsem hodně pochybovala o sobě samé, a aniž bych si to vědomě uvědomovala, hodně jsem řešila, co by na to řekli ostatní, a tím pádem jsem nemohla naplnit svůj pravý potenciál a své poslání ve své plné míře. Protože, i když jsem byla odvážná a dělala kroky do neznáma, pořád tam byly i strachy, že nejsem dost dobrá, že si to nezasloužím nebo, že se to možná nehodí, protože tohle nebo tamto. Ne, že bych přišla o všechny tyhle strachy nebo obavy, troufám si říct, že to občas známe všichni a myslím si, že je to i normální. Snažím se ale v tom všem hledat odpovědi na otázky, kdo jsem, kam směřuji a co mě dělá šťastnou a jak můžu udělat šťastnými své blízké, okolí a celkově i ostatní lidi?
Byla jsem nespokojená
Každý občas zažíváme náročná období. To je život. I já jsem jich několik ve svém životě už zažila. Ovšem závěrem roku 2022 jsem začala prožívat jedno z nejtěžších životních období, které mě učilo laskavosti, trpělivosti a hledání naděje. Doslova hledání světla na konci tunelu. Tohle období pokračovalo a vyvíjelo se různými způsoby, nahoru dolů, tak jako život sám. Několikrát jsem se ocitla v situaci, kdy jsem byla vystavena tématu smrti a křehkosti života a do toho si řešila ještě své další „problémy”.
Vygradovalo to v únoru (2023), kdy moje tělo řeklo STOP a já skončila v sanitce a jela směr nemocnice. Moje tělo odmítalo chodit a dýchat. Respektive se nějak bloklo a nešlo mi se zvednout z postele. Nešlo se moc nadechnout. Věděla jsem, že to hodně souvisí s tím vším stresem a hlavně strachem, který jsem v těch minulých měsících poznala, a také s těmi dalšími starostmi, které tomu všemu určitě nepřidávaly.
Po propuštění z nemocnice jsem doufala, že bude vše v pořádku, aby se stalo to, že na druhý den jsem byla v nemocnici znova.
Cítila jsem se ztracená
Došlo mi, že ta cesta sebepoznání a důvodů, proč se to stalo, bude na déle, a že je potřeba k tomu všemu přistoupit s pokorou. V nemocnici, ačkoliv jsem tam všeho všudy byla dohromady asi dva týdny, mi došlo několik věcí a já cítila, že to bylo vážně potřeba. Měla jsem vizi, že až budu po rekonvalescenci, začnu nanovo a lépe. Že budu určitě zase ta aktivní Léňa, na kterou jsou všichni zvyklí. Ale to se nestalo. Místo toho přišlo období temna, kdy mě trápilo, že není v mých silách pomoct člověku, kterého miluji, kdy jsem bojovala sama se sebou, cítila bezmoc a beznaděj, kdy jsem přestala zároveň věřit na Lásku, a kdy mi obecně nebylo moc dobře a byly to pro mě zásadní životní momenty. Nepoznávala jsem se. Nebyla jsem to já. Respektive byla, ale tak nějak v té podobě, která mě vysávala a srážela hodně dolů. Neznala jsem se takto. Tak, že jsem neměla energii pořádně na nic. A tak, že jsem sice chtěla něco dělat, ale moc nevěděla, odkud začít.
A tady v tuto chvíli jsem si uvědomila, že …
Potřebuji změnu
Věděla jsem, že musím odjet.
Ale bylo to pro mě neskutečně náročné rozhodnutí. Z několika důvodů. Hlavně jsem měla strach, abych nepřišla o milovaného člověka. Myslím zdravotně. Nakonec jsem to rozhodnutí udělala a cítila, že to je tak správně. Bylo to ale sakra těžké rozhodnutí, možná jedno z nejtěžších v mém životě.
Za pár dní už jsem čekala na letišti ve Vídni na svůj let na druhý konec světa. Sama jen s krosnou na zádech a všemi těmi strachy, ale i radostí a zvědavostí, co na mě na druhém konci světa čeká. Bali mi dalo hodně. Otevřelo mi dveře do neznámých zákoutí mé duše i mého poslání. Poznala jsem různé šamany. Ostatně nebylo to poprvé, kdy jsem na své cestě poznala spoustu zajímavých spirituálně naladěných lidí. Dvě pěší poutě a tahle cesta mi změnila život. A TO DOSLOVA. Ale pěkně postupně.
Nešlo jen o to, že jsem odjela na druhý konec světa. Nešlo pouze o to že někam vyjedu, když zažívám nějaké turbulentní období.
Jde o celý Život v jeho intenzitě a naplněnosti. Myslím, že je zcela normální, že jsme občas nahoře, občas dole, a občas někde mezi tím. Tak to prostě je. Každý ve svém životě zažíváme různé karamboly a pády. Každý se občas potkáváme s tématem, které se nás dotýká. Ať už s tématem smrti nebo nějakým jiným. Na své cestě jsem udělala spoustu kroků do neznáma, které mě formovaly a cítím za ně velký vděk. Cítím vděk i sama za sebe, že jsem hledala a hledám odvahu žít ten život tak, jak chci já a ne někdo jiný. I když je to někdy tak náročné a bolí to. Jak se říká „Trust the process“ = Důvěřuj procesu… Ano, ano, ano.
Mám ještě spoustu snů a vizí, budu moc ráda, když budete na této cestě společně se mnou.
Nyní mám velikou radost, že rozvíjím své workshopy a další projekty (například hra „Tvá duše ví“), kde prouzkoumáváme hlubiny své duše a v radosti hledáme odpovědi na otázky „kdo jsme“, „co je naše vášeň a smysl života“. Moc se těším, kam mě nejen tato cesta zavede.
Také jsem začala více vystavovat svou tvorbu, to mi dělá radost (výstava v pražském Vnitroblocku byl a je splněný sen!), občas moderuji a baví mě to, protože můžu být upovídaná a nikomu to nevadí. Haha. Co mě ale nyní zaměstnává opravdu hodně, jsou sebe rozvojové kreativní workshopy (a někdy i retreaty), které nabízím jak individálně, pro skupiny, tak i nově do firem. Jak již víte, působila jsem téměř 10 let ve školství, mám za sebou několik kurzů vzdělávání, včetně arteterapie, která mně osobně dává velký smysl. Také bych ráda zmínila, že jsem se poměrně dlouho věnovala herectví, které mi určitě také mnohé dalo a ukázalo, jak o mně samotné, tak o tvůrčím kolektivním procesu. Pokud by Vás to více zajímalo, najdete mé ukázky (nejen) herecké práce v sekci „Portfolio“.
V neposlední řadě se stále věnuji psaní a studiu psychologie a právě již zmíněné arteterapii. Ve všech projektech se snažím o to, aby to mělo nějaký hlubší přesah nebo myšlenku, která by mohla dělat svět lepším a hlavně empatičtějším místem pro nás všechny. 🙂
Tak pojďme společně tvořit a radovat se. A nezapomeňte mě sledovat (pokud chcete) také na mém Instagramu: lenny_rzepkova , kde se snažím postupně přidávám aktuální informace. 🙂 A co dodat na závěr? Koukni níž. 🙂
Takže co dodat na závěr? A jak jsem k těmto různým poznatkům došla? Mou cestou k sobě samé byla touha poznávat se v různých podobách a učení se být Sama sobě parťákem. Určitě mě formovaly všechny životní zkušenosti (nevypsala jsem je tady všechny) a cestování. Cestovala jsem hodně i sama, a to člověka prostě hodně naučí. Zároveň je to moje velká vášeň a už se těším, až zase někam vyjedu. 🙂
Teď už sama tuším, že práce na sobě je „prací“ na celý život. Ale tato práce je nesmírně důležitá. Možná člověk občas zabloudí na té cestě, ale i to je normální. Důležité je k sobě ty cesty zase hledat.
A nezapomenout u toho na ty malé děti v nás. Na ty malé holky a kluky v nás. Protože oni ví často nejlépe. 🙂
A protože bych Vás moc ráda podpořila v této cestě „Hledání a nalézání“, pokud byste chtěli, můžete přijít na nějaký z mých workshopů nebo se třeba zúčastnit nějakého mého retreatu nebo výstavy apod. 🙂 Nebo si třeba zakoupit nějaký z mých obrazů nebo tisků. Těmto aktivitám se chci nyní věnovat více. A celkově mám v hlavě i další a další projekty. Uvidíme, kam mě to zavede. Jsem otevřená. 🙂 A děkuji za Vaše nádherné zpětné vazby, které mi na mou práci dáváte.
Pokud Vás tohle nebo i jiné téma zajímá, neváhejte a zkuste to. Workshopy a konzultace dělám i jeden na jednoho, nebo pro skupiny, nebo do firem. 🙂 Klidně mi napište a zeptejte se na to, co Vás konkrétně zajímá.
Můj email je: lenkarzepkova1@gmail.com (nebo work.artlenny@gmail.com)
Já vím, někdy je těžké ustát si tu jinakost, neboli tu naší originalitu, ale věřím, že pokud to děláme srdcem, stojí to za to.
Pokud jste to dočetli až sem, moc Vám děkuji.
S láskou,
Lenny. 🙂