Pomoc – Lenka Rzepková

Zsofia Pitcz: Dobrovolnictví vnímám jako součást svého života.

Lenny — Wed, 12 Dec 2018 14:00:17 +0000

V pětadvaceti se Zsofia rozhodla vyrazit s Člověkem v tísni na roční misi do Myanmaru, který se i přes reformy vedoucí k demokratizaci země nadále potýká s ozbrojenými konflikty. Ze své pozice pomáhala místním s rozvojem organizací zaměřených na sociální soudržnost, kterou je v zemi nutné intenzivně podporovat. Jak sama říká, dobrovolnictví je velkou příležitostí, je ale potřeba si ho hodně rozmyslet.

Proč se mladá dívka jako ty rozhodla odjet na roční misi do Myanmaru?

Jednalo se o projekt Evropské unie zaměřený na mezinárodní rozvoj a humanitární pomoc, tedy přesně obor, který jsem studovala na vysoké škole. Řekla bych, že to byl vlastně přirozený krok v mé kariéře. Přišlo mi velmi důležité získat nějaké zkušenosti z terénu a vidět na vlastní oči, co studuji. A Myanmar jsem si vybrala právě kvůli jeho složité humanitární situaci.

Bylo to tam nebezpečné?

Není jednoduché odpovědět na otázku, jestli to tam bylo nebezpečné, protože ta země je veliká a různorodá. Jsou tam oblasti, které jsou opravdu bezpečné a tam jsem se zdržovala i já. Existují však i oblasti, které jsou stále uzavřeny od veřejnosti, humanitární organizace tam nemají přístup a v těchto oblastech stále dochází k některým konfliktům. Tyhle oblasti jsou nebezpečné tedy hlavně pro lidi, kteří tam žijí.

Přece jen jde o velké a ne jednoduché rozhodnutí. Z čeho jsi měla před odletem největší obavy? Připravovala ses nějak – co všechno jsi musela udělat, abys na misi vůbec mohla odletět? Musela jsi třeba absolvovat nějaké školení, kurz nebo zkoušku?

Nejdříve jsem se na to snažila připravit hlavně po psychické stránce. Je to velká zodpovědnost vyjet na rok. Člověk musí nahlédnout do své mysli a odhadnout, jestli mu právě nebude vadit být někdy bez elektřiny, bez vody a jiných základních potřeb, na které jsme v Evropě běžně zvyklí. Pak jsem řešila praktické věci jako léky, očkování apod. Zúčastnila jsem se i různých školení zaměřených právě na toto specifické humanitární a vývojové prostředí. Není to jen skvělá příležitost k tomu vyrůst, ale člověk potřebuje i nějaké znalosti a dovednosti, které na oplátku může nabídnout on.

Už máš nějakou zkušenost s dobrovolnictvím z minulých let?

Ano, mám. Začala jsem, když mi bylo asi šestnáct let. Přímo ve své rodné zemi, Maďarsku. Pracovala jsem pro nadaci, která pomáhá dětem s rakovinou. Dobrovolnictví vnímám jako součást svého života.

Zpět k Myanmaru. Mohla bys nám krátce popsat, co je tam za problém?

V Myanmaru žije etnická menšina Rohingů, která je už po desetiletí znevýhodněna. Ještě před vypuknutím ozbrojených střetů v srpnu 2017 žili za opravdu těžkých podmínek. Protože nemají občanství v Myanmaru, jejich lidská práva byla dlouho porušována. Situace samozřejmě nese následky – jak si tihle lidé najdou práci, jak získají vzdělání? Tato situace vyústila v ozbrojený konflikt, který vedl k tomu, že více než 700 000 lidí uprchlo z Myanmaru do Bangladéše. V uprchlických táborech žije v Bangladéši zhruba 900 000 Rohingů, ale stále jich ještě mnoho z nich zůstává v Myanmaru a žije ve vysídlených táborech.

Jak tam pomáhá Člověk v tísni?

Snažíme se pomáhat vysídleným lidem nejen v Myanmaru, ale také v Bangladéši, a to zejména v oblasti živobytí, výživy, vody a hygieny. Poskytujeme jim základní humanitární pomoc, rozdávali jsme jídlo a hygienické potřeby. Pomáhali jsme také s obnovou škol. Zároveň se je snažíme chránit před všemi druhy rizik, která mohou přicházet v tak obtížné životní situaci. Kromě toho Člověk v tísni spolupracuje s místními komunitami, a to nejen s Rohingy, ale i s dalšími etnickými skupinami v zemi. Naše práce se tady zaměřuje především na sociální soudržnost, která je v oblasti extrémně důležitá.

Jaká byla tvoje role dobrovolníka? Jak vypadal tvůj běžný den?

Já byla součástí právě toho projektu zaměřeného na sociální soudržnost, kde jsme pomáhali s rozvojem místních občanských sdružení a organizací. Setkávala jsem se s jejich zástupci a pomáhala jim, s čím bylo potřeba, například s přípravou různých školení a workshopů. Bylo to ohromně zajímavé, protože jsem musela hodně cestovat. A když jsem necestovala, tak jsem pracovala klasicky v kanceláři u počítače.

CO JE TO INICIATIVA „EU Aid Volunteer“ ?

Iniciativa EU Aid Volunteers nabízí příležitost zájemcům o dobrovolnictví na zahraničních humanitárních a rozvojových misích nevládních organizací. EU Aid dobrovolníci mají možnost přímo se zapojit do programů v zemích postižených konfliktem nebo přírodní katastrofou a poznat, jak funguje humanitární a rozvojová pomoc ve světě. Člověk v tísni v prosinci otevírá nové pozice, a dá tak příležitost mladým lidem nad osmnáct let vyrazit například do Angoly, Kambodže, Myanmaru, Gruzie nebo Mongolska. Více na www.clovekvtisni.cz.

Zbytek rozhovoru najdete v tištěné verzi Studenty v prosincovém vydání na vysokých školách nebo ve vlacích RegioJet či Leo Express. Dočtete se třeba o tom, co bylo pro Zsofii úplně nejtěžší, zda se ji občas stýskalo po domově, jak trávila svůj volný čas, co by doporučila všem těm, kteří chtějí vyjet na misi a jak se ji změnil život po návratu do České republiky.

Fotografie byly poskytnuty z archívu Člověka v tísni.

Dnes jsem volala záchranku. Okamžik, kdy se ti ZASTAVÍ ČAS. OKAMŽIK, KDY SI BĚHEM PÁR SEKUND UVĚDOMÍŠ, CO JE OPRAVDU DŮLEŽITÉ……

Lenny — Mon, 16 Jan 2017 10:51:38 +0000

Totálně se mi zastavil čas. Totálně jsem se ocitla v jiném prostoru a čase. Totálně jsem byla ve střehu, a šlo mi jen o to, zavolat záchranku. Totálně se vše ostatní kolem zastavilo. Totálně jsem v pár sekundách vyhrkla v duši a těle. ZASTAVIL SE ČAS.

Totálně se ještě klepu, když tohle píšu. Totálně nic nevnímám. Mám pocit, že si to přehrávám stále dokola. Najednou se zpotácel na zem. Najednou z ničeho nic. Během sekundy. Najednou jakoby se z něj stal robot.

Celý den jsem měla špatné tušení. Tušila jsem, že se něco stane. Ať to zní sebevíc divně, já prostě něco tušila. Byla jsem od rána strašně nervózní. Strašně. Bolelo mě břicho. Nevěděla jsem, proč. Najednou to vše zapadá. Vše je pomíjívé. Opět se potvrzuje to, jak se za jedinou sekundu může změnit život.

Zpotácelo se na zem jeho tělo, začalo se třást, začal hekat. Najednou se ve mně všechno zastavilo. Najednou jsem byla mimo. „Musíme zavolat sanitku.“ Na nic nečekám, a i když totálně nevím, co dělám,opravdu nevím, beru telefon a vytáčím 155. Jak se vždy ve škole opakují tato čísla, a jak si teprve uvědomíme jejich důležitost, když nastane jejich chvíle.

Přiběhla paní, kluk z vedlejší sedačky se ho okamžitě chopil. „Máte kapesníky?“ V duchu nádávám, protože nevím, kde jsou ty zasrané kapesníky. Mám ale víko od termosky, a tak ho ihned podávám paní. Dotyčnému se špatně dýchá.

Ani jsem v tu chvíli nevěděla, jaké číslo vytočit, prostě jen automaticky mozek vyhodnotil situaci, a něco namačkal do toho telefonu. „Dobrý den“. Hlavou mi proletí, že musím hlavně v klidu nahlásit, co se stalo. Hlas se mi klepe, v zátiší slyším hekání, zmatek, chaos. Já sama se dost třesu. Já sama nejsem schopna nějak normálně uvažovat.

„Dobrý den, volám z vlaku RegioJet ve směru do Prahy. Zpotácel se nám na zem muž.“ Vidím několik vystrašených výrazů. Jsem mimo.

„Je při vědomí?“

Do prdele, já v tu chvíli prostě nevím nic. Do prdele, Leni, uklidni se. Hlavou si nadávám a říkám, že musím být v klidu.

„Ano. Heká. Třese se…jsme 12 minut od České Třebové…“

Prostě jsem se snažila popsat situaci. Na detaily se mě neptejte. Já fakt nevím. Vím, že jsem to pak típla, protože jsem viděla stewarda mluvit do telefonu. A prostě nevím, co se stalo. „Volal jste někdo sanitku?“ ptám se.

Ihned mi volá 112. „Dobrý den, máme nahlášení… “

Muže se podaří trochu uklidnit. To „uklidní“ trochu i mě.

„Dobrý den, máme tady muže, má záchvat. Jsme 10 minut od České Třebové.Heká, třese se.“

„Jaký vagón?“

Najednou ani člověk neví, jaký vagón to je.

„Jaký vagón to je?“ vyhrknu.

Dvě paní, které jen sedí a jsou dost v šoku, odpovídají, že druhý.

„Druhý.“

„Je při vědomí.“

Pán, spíše mladý muž se pomalu uklidňuje. Všimnu si, že stojím na sedačce, protože jsem zaujala pozici takovou, jakou vybízela situace.

Vidím vyděšeného stewarda. Vidím vyděšené paní. Vidím strach.

Nakonec se nám všem, a hlavně paní, která přiběhla, podaří muže trochu uklidnit.

„Jak se jmenujete?“

„Berete na něco léky?“

„Co jste měl s sebou?“

„Odkud jste? Kam jedete?“

—————————————————————————————————————————————————-

„Kde to jsem?“

„Měl jste záchvat, pane.“

„Víte, co se stalo?“

A další věty vkrádají se mi do paměti. Najednou zvoní telefon. Není to sanitka. Ačkoliv sebou škubnu a telefon div nerozmáčknu.

Sanitka přijela. Muž se trochu vzpamatoval. Přijdou ze záchranky, a vyptávají se, co se stalo.

„My Vás teď odvezeme….“

Muž nám pár větami odvykládá jeho příběh.. To je ale jeho soukromá věc. O té tady psát nebudu. Jen je mi líto, že kvůli této nemoci nemůže už delší dobu najít práci, a žít normální život. Teď jel do města, kde mu měli nabídnout práci.

Je mi z toho všeho divně. Jsem strašně ráda, že to dobře dopadlo. Nikdy však nezapomenu na ten OKAMŽIK.

OKAMŽIK, KDY SE VÁM TOTÁLNĚ VŠECHNO ZASTAVÍ.

OKAMŽIK, KDY VŠECHNO OSTATNÍ POČKÁ.

OKAMŽIK, KDY VŠECHNO OSTATNÍ JE JEDNO.

OKAMŽIK, KDY MUSÍŠ DO PRDELE JEDNAT, PROTOŽE JDE O SEKUNDY.

OKAMŽIK, KDY SE TI SEVŘE ŽALUDEK, V OČÍCH SE OBJEVÍ NĚCO, CO SE NEDÁ POPSAT.

OKAMŽIK, KDY SEŠ PROSTĚ ÚPLNĚ JINDE. V JINÉM ČASE A PROSTORU.

OKAMŽIK, KDY SI BĚHEM PÁR SEKUND UVĚDOMÍŠ, CO JE OPRAVDU DŮLEŽITÉ……

Ty vole, je asi půlhodina po tom, co se to stalo. A je mi stále blbě. Je mi stále divně. V hlavě mám zmatek a chaos. Stydím se za sebe, že jsem si na začátku, když tento muž přisednul, myslela o něm zvláštní věci. Byl totiž docela špinavý. A .. no to je jedno.

STYDÍM SE ZA SEBE!

JSEM RÁDA ZA SEBE, ŽE JSEM (SICE NE ASI VZOROVĚ), ALE ASPOŇ NĚJAK BYLA SCHOPNÁ ZAVOLAT SANITKU.

Děcka, není to prdel.

Objednala jsem si víno. Přistupují další lidé. A jede se dál, jakoby se nic nestalo. Nicméně stalo se. Jestli něco tímto článkem chci předat, pak je to právě tohle –

Uvědomme si prosím důležitost každé sekundy.

Důležitost pomoci.

A důležitost nesoudění dle prvního dojmu.

V ten okamžik se vše zastavilo. Vše. Mrazí mě z toho po zádech. Děkuji všem přítomným, že jsme to nějak zvládli, a že se nám ten člověk podařil snad zachránit. Přeji mu, aby byl, co nejdřív fit, a aby vedl krásný život.

Tak čau.

Léňa, zase o nějaký ten rok „starší“

Obrázek použit z : https://zpravy.tiscali.cz/muz-z-marianskych-lazni-se-udajne-nedovolal-na-155-zachranka-prijela-pozde-218468