Ten den D, o kterém jsem dlouhé týdny před tím přemýšlela a představovala si ho.

Dost to uteklo. Hlavně ty poslední dny před samotnou vernisáží utíkaly jako pára nad hrncem. Byly ve znamení dotáhnout všechny resty, domalovat a dochystat obrazy a vše kolem vernisáže – například rozeslat pozvánky, vytvořit brožuru a popisky k obrazům, fotografie obrazů a plno dalšího. A také dodělat úspěšně studium na DAMU, což se povedlo a mám z toho nesmírnou radost!

No byla to jízda, co Vám budu povídat!

Poslední dva měsíce se prostě nesly ve znamení ateliéru a tvoření a DAMU a zkoušek. A tak pořád dokola. Ale bylo vlastně fajn, že jsem to tak střídala a vzájemně od toho „odpočívala“ a inspirovala se. Celková příprava na výstavu trvala samozřejmě mnohem déle. Tak nějak myslím v lednu jsme začali o tom aktivně přemýšlet, možná i dřív. Samozřejmě to mělo svůj vývoj a etapy.

A najednou byl tady ten den – den vernisáže! Vstala jsem a začala plánovat, co ten den ještě musím stihnout udělat, než přijede rodina, které se budu chtít věnovat. Začala jsem balením dárků pro mou rodinu, neboť jsme měli v plánu také dooslavit narozeniny některých rodinných příslušníků :-), které byly sice v květnu, ale kvůli pracovnímu a studijnímu vytížení jsem nestíhala dojet a oslavit je.

Do toho jsem věděla, že mě čeká ještě připravit dárky a odměny pro všechny účinkující, vyzkoušet šaty na večer, vyzvednout brožuru, která byla připravena v tiskárně a trochu uklidit byt, protože jsem to poslední dobou nestíhala tak, jak bych chtěla.

Po rodinném obědě jsem jela vyzkoušet ty šaty a další oblečení, které jsem si objednala, abych zjistila, že mi to nesedí tak, jak bych chtěla :-), a tudíž je brát nebudu. Odnesla jsem si jen jedny šaty na léto. Poté jsem jela do tiskárny pro tu brožuru a na byt, kde jsem se snažila trochu se uklidnit. Měla jsem čas se na chvíli zastavit a opravdu jsem to ve všem tom zmatku a chaosu potřebovala. Psali mi lidé, že dorazí nebo naopak nedorazí z různých nečekaných důvodů a já neměla kapacitu jim odepisovat. Pak jsem dochystala věci na večer a blížil se čas, kdy dorazí zpátky má rodina, která se bude taky připravovat na večer.

Asi Vám nemusím vyprávět všechny detaily toho, jak to celé dopadlo, a co jsem nakonec stihla nebo nestihla – jedno je ale jisté – vernisáž proběhla krásně, a o to tady především jde! Tak tedy pojďme na to.

Začalo to krátce po sedmé večer, kdy moderátor a zároveň můj kamarád Roman uvítal všechny hosty a řekl, co nás bude ten večer čekat. Pak pozval na „plac“ mě, abychom se pobavili o té výstavě jako takové, o tom, jak vznikaly obrazy, co dělám ještě mimo výtvarné umění, a co mě čeká teď v létě. Samozřejmě nechyběly ani výborné domácí koláčky od mé babičky, které zmizely rychlostí blesku.

Poté jsem přečetla krátký úryvek z mé knihy Nikdy nezapomeň a musím říct, že jsem cítila opravdu velmi krásnou atmosféru plnou přijetí a podpory. Toho si moc vážím. Diváci zatleskali, výstava byla zahájena a mohlo se začít juchat! Jupí!

Následoval koncert Sáry Novotné a Víta Štaigla, který ji doprovodil na kytaru. Byla to krásná tečka na závěr. Já ji vnímala bohužel jen tak na půl, protože jsem se snažila se všemi se pozdravit a prohodit pár slov. Je to vždy náročné stihnout všechny a všechno, ale zároveň to člověku nedá, znáte to. A já si vážila a vážím každého, kdo ten večer dorazil nebo byl alespoň myšlenkami se mnou.

Dostala jsem spoustu květin, vřelých obejmutí a došlo i na lehké dojetí, když jsem četla úryvek z mé knihy právě o tom, jak je důležité nezapomenout na ty malé děti v nás a na ty naše sny z dětství, neboť mi došlo, že i já si právě teď plním jeden ze svých dětských i současných snů.

Já mám výstavu v centru Prahy. Woooow! To je hustý!

Štípněte mě někdo, jestli se mi to nezdá! A tak jsem se opravdu štípla a zjistila, že se mi to nezdá. Už teď můžu říct, že mám nesmírnou radost nejen z toho celého večera, ale i celkově z té výstavy jako takové.

Chodí mi fotky od Vás návštěvníků, a to mi dodává pocit, že to vše mělo a má smysl.

Výstava „Svobodou do nitra své duše“ potrvá celý červen v pražské kavárně Cafedu – Škrétova 490/12 – naproti tramvajové zastávky Muzeum.

Obrazy jsou prodejné a v případě zájmu mě neváhejte kontaktovat na mém emailu lenkarzepkova1@gmail.com .

Je možné domluvit si i osobní prohlídku s mým výkladem. Další informace o obrazech naleznete také zde na stránkách v sekci MALÍŘKA.

Ještě jednou děkuju všem, kteří jsou součástí této kapitoly. Moc si toho vážím a cítím obrovský vděk a radost.

Za fotky, které uvidíte pod tímto příspěvkem děkuji Beátě Mathé.

Ale jak se taky říká, na dobrý věci je dobrý umět si počkat.

No a tak jsem si počkala a nakonec to vážně zvládla. Vystudovala jsem Kreativní pedagogiku v rámci celoživotního studia na katedře herectví se zaměřením na autorskou tvorbu a pedagogiku. A mám neskutečnou radost!  

Někdy je prostě dobré umět si na některé věci počkat.

A tak Lence došlo, že i když se na DAMU dostala už ani neví, na jaký pokus, a úplně nakonec jinak a jinde, než původně myslela, bylo to to nejlepší, co se mohlo stát. Nebo minimálně Lenka už teď ví, že je dobře, že se nedostala na DAMU tenkrát v těch osmnácti. Ptáte se proč?
Protože možná by jí to vážně semlelo a zkazilo. Možná ne. Kdoví. Ale možná bylo potřeba dozrát a projít si těmi všemi ne, aby zjistila, jestli opravdu stojí za to vyčkat a vytrvat na to své ano. Možná to byly všechno zkoušky a zkušenosti, které ji měly posílit a ukázat směr. A možná se hodí napsat i poněkud otřepanou frázi, že “Všechno má svůj čas a místo.” A ono na tom opravdu něco bude.

Jo, nebude Lenka popírat, že to bolelo občas fakt hodně, hlavně na duši, a rány a jizvy na duši jsou mnohem horší než ty na těle. Většinou. Alespoň se to říká. Ale studium KP ji ukázalo, že někdy je dobré si umět na ty dobré věci počkat. Netlačit na to. A hlavně se z toho vy víte co.

No a tak se psal rok 2020, říjen, a Lenka stála na půdě DAMU poprvé jako student a poprvé tak nějak jinak. Víc ve své síle a víc vyrovnaná. A přesto pořád ta Lenka. V hloubi duše ta malá cácorka, která si ve čtvrté třídě usmyslela, že bude herečkou, i kdyby trakaře z nebe padaly.

Jak jsme spolu s KP začaly chodit.

No a tak to začalo. Lenka a DAMU spolu navázaly studentský vztah. Potkávaly se spolu 1x za měsíc, vždy na dva intenzivní dny, které si pak Lenka celý ten další měsíc, než se znovu potkaly, zpracovávala. Byl a je to hodně intenzivní vztah, takže častější setkávání probíhalo spíše jen zřídka. Někdy na “Zlatých nedělích”, kam Lenka ráda chodila. Lenka se vždy těšila a byla plná vzrušení, nervozity, někdy i motýlků v břiše (zejména, když se trochu styděla, ale něco se jí povedlo) a taky plná radosti a nadšení, že může. Že konečně po těch všech eskapádách ona může studovat na její vysněné škole a dozvídat se nejen o sobě, ale i o druhých velmi zajímavé poznatky. O těch se určitě ještě rozepíše.

No a tak se ten vztah průběžně vyvíjel, někdy přišla i nějaká hádka nebo vnitřní rozpor, ale většinou to nebylo nic markantního. Většinou se zase rychle usmířily. Možná šlo spíše o jakési škádlení nebo pochyby, ale to se asi občas může objevit v každém vztahu. Jak se říká,
po každé bouři vysvitne slunce a pročistí se vzduch. Tím, že už Lenka tak trochu z minulosti “Dialogiké jednání” a “Autorské čtení” znala, nebyl to pro ni takový velký šok jako to možná byl pro některé její spolužáky. Ona se totiž s Dialogickým jednáním seznámila poprvé, a to Vám řeknu přesně – 8. 10. 2018. A když jsme se bavili o těch motýlkách v břiše, tady to byla totální exploze, přímo hejno motýlků, kteří ji proudili nejen břichem, ale celým tělem. Extáze štěstí, vzrušení, nervozity, chaosu, ale také radosti a touhy objevovat. Když přišla na první rande s KP, myšleno talentové zkoušky, jak už víte, neměla pro jistotu moc velká očekávání. V hloubi duše se ale moc těšila. Dala do toho všechno, ale zároveň se snažila si to hlavně užít. Taky se hezky oblékla, aby se cítila dobře a šla tenkrát první na řadu, protože proč ne. A hlavně, protože nikdo jiný nechtěl jít. Možná trochu chtěla zachránit situaci. A možná taky chtěla zachránit sebe. Možná to prostě chtěla mít za sebou a ucítila impuls, tak šla.

“Když se bojíš, skoč do vody a plav.”

Tento přístup si zachovala častokrát i v hodinách nejen “Dialogického jednání”.
“Když se bojíš, skoč do vody a plav.” První rande je dost specifické, všichni to známe. Snažíme se ukázat v tom nejlepším možném světle, vezmeme si na sebe ty nejkrásnější šaty, navoníme se tím nejlepším možným parfémem a mluvíme o sobě většinou jenom v hezkých superlativech, občas to připepříme i něčím záporným a pozorně sledujeme reakci toho druhého, zda se chytá či nikoliv. Zda jsme na podobné vlně nebo, zda si každý plujeme jinam. Zda se dokážeme společně něčemu zasmát, či se nad něčím zamyslet. Zda je tam ta jiskra a chemie, jak se říká. No a tak talentové zkoušky proběhly, to všechno tam zdá se bylo, ale Lenka nechtěla mít moc velká očekávání, jak už bylo zmíněno několikrát. První rande bylo fajn, ale znáte to. Někdy je to moc fajn a ta druhá strana se stejně neozve. Nebo napíše: “Zkuste to za rok.” Jenže Lenka věděla, že už by to za rok asi nezkusila. Nikdy neříkej nikdy, ale přece jen “Všeho moc škodí.” a někdy musí člověk vychytat tu míru a ve správný čas odejít nebo přestat. Ale kdoví. Takže když četla email s tím, že je přijata, měla fakt velkou radost. Na druhé rande si musela pár měsíců počkat. Uběhly letní prázdniny, září a v říjnu se konečně
dočkala.

Přišla opět hezky oblečená, tak trochu a lá Francouzska, s červeným baretem a červenou rtěnkou na puse, protože zrovna měla po tom natáčení Genevieve, toho francouzského dokumentu, a protože ji to prostě takto bavilo. Proběhlo úvodní setkání a pak se začalo. Lenka byla občas nervózní, občas veselá, občas úplně zmatená, občas nadšená a plná energie, občas totálně unavená a bez energie, ale vždycky se snažila být hlavně svá. Jenže, co to vlastně znamená “být svá”. I na to si Lenka postupně během studia KP přicházela a snažila se hledat odpovědi. No a taky si pamatuje, že si na tom druhém rande připadala, jako kdyby byla v Bradavicích v Harrym Potterovi. A ona je ta Hermiona a její kamarádka Alžběta Ron. Protože Alžběta měla zrzavé vlasy. Jenže Alžběta nakonec odešla, a tak si Lenka našla Rona i Harryho jinde. Konkrétně Michala a Romana (Michala Blahovce a Romana Wintera), kteří se kolem ní tak dlouho nachomýtali, až se z nich stala nerozlučná partička do nepohody. Takových parťáků do nepohody ale našla na KP Lenka více a cítí za to nesmírný vděk.
To ale Lenka předbíhá. Druhé rande bylo opět fajn, trochu rozpačité, ale to k tomu poznávání přece patří.

„Důležité milníky ve vztahu.“

A tak spolu randili, randili a pomalu, ale jistě se spolu dostávali čím dál tím víc do hloubky a do nitra duše.

Velmi klíčový moment jejich vztahu byla určitě “dovolená” (soustředění) na Křivoklátě, kde si Lenka uvědomila opět o trochu víc, kdo je, a s kým ji je dobře. Nikdy nezapomene na ty taneční seance, řekla by až orgie, které pěkně dotvořily ten zážitek. A samozřejmě pokusy s rukami aneb “Dotkni se a vyprávěj příběh”. Ano, zní to divně pro nezúčastněně, rozumím, ale věřte, že to byl fakt intenzivní zážitek.

No a když jsme u těch milníků, další byl, když si Lenka uvědomila v jednom Dialogickém jednání, jak má na sebe hovořit. Objevila sama v sobě své koťátko. Ano, občas ji někdo řekl, že je roztomilá a líbezná, ale koťátko objevila opravdu sama. “Koťátko bude pojem.” řekla její spolužačka Lucie Kuklovská a měla pravdu. Koťátko se opravdu chytlo. Pár spolužáků si ho dokonce taky chtělo vyzkoušet. To bylo trochu komické, ale vlastně moc hezké. Takže během toho vztahu Lenka zjistila, jak na sebe má hovořit. Co potřebuje a co se jí líbí. A to je myslím si velký objev. Samozřejmě se to vyvíjí, i ten způsob, jak na sebe hovořit, ale objevení koťátka mě těší. Zatím o něm tolik nevím, ale je důležité, že vím, že existuje.

Těch milníků bylo a je v tom vztahu opravdu hodně, ale kdyby měla Lenka vypíchnout jednu věc, co jí tento vztah paradoxně, přes ty všechny peripetie na začátku, dal, řekla by tohle:

“Naučila jsem se, jak je důležité být Sama sobě parťákem. Naučila jsem se Být Sama
sobě parťákem.”

A to je řekla bych velký. Alespoň pro mě. Protože to úplně změnilo mé vnímání na věc. Vlastně na život. Určitě za to nemůže pouze DAMU, ale také má výchova, za kterou vděčím svým úžasným rodičům, mé nastavení a všechna ta další setkání, zkušenosti, které na té mé cestě potkaly.

A ještě potkají. DAMU je ale určitě velmi důležitou součástí toho všeho.

DĚKUJU. 

Speciální poděkování všem těmto lidem. Bez Vás by to nebylo takové, jaké to bylo.Díky celé mé rodině, Filipovi Rzepkovi alias Nesso Films za tento trailer, svatebnímu salonu Adina za půjčení nádherných šatů, Wine Office za výborný přípitek, Radkovi Lacimu a Lucii Zelinkové za kmotřičkování, 20 Minutes za krásný koncert a napojení, Adéle Velímské za pomoc při organizaci křtu, Janě Hvozdenské za moderaci, Jakubovi Linhartovi za fotky, Lee Jedličkové za pomoc nejen v tento den D, Báře Koutské za výborný dort, Kláře Koníčkové za pomoc a Skautskému insitutu na Staromáku za prostory. A zkrátka a dobře – Vám všem. Vy víte. Vaše Léňa

Více info o mé tvorbě najdete na: www.lenkarzepkova.cz

(31) Kniha „Nikdy Nezapomeň“ | Lenka Rzepková | 4K – YouTube

Uuu! Přiznám se Vám, jsem šťastná a zároveň nervózní!

Právě jsem spustila kampaň přes Pointu ke své knize „Nikdy nezapomeň“, která potrvá 30 dní, kde se budu snažit vybrat penízky na to, aby se mohla narodit. (Když bych je nevybrala, kniha nevznikne a peníze se Vám vrátí zpět na účet.)

Odkaz zde: http://bit.ly/KupNikdyNezapomenVybrat si můžete i z několika odměn, které jsem pro Vás připravila. Budu vděčná za každého z Vás, kdo mi bude chtít na této cestě za mým snem pomoci.

DĚKUJI. Jo, a mrkněte určitě na video od NESSO films, které jsme ke kampani vytvořili. Najdete ho v tom odkaze a myslím, že se povedlo!

Díky taky:Foto : Lukáš Kladníček

MUA: Jiřka VlkováBeáta Máthé , Filip Rzepka, Zdeňka Ptáčková, prostor39

Samozřejmě mě napadalo několik podob Ticha, ať už veselých, smutných, barevných či černobílých. Já se ovšem chtěla zaměřit právě na ty momenty, kdy je nám hezky, kdy cítíme harmonii a slunce v duši. Kdy jsme právě tak nějak Sami se sebou, i s ostatními. Ty momenty, kdy víme, že je vše tak, jak má být.

No a tak po několika dnech přemýšlení a tvoření z toho vzniklo : 7 podob ticha podle lišky Amélie.

Každý obrázek vznikal s láskou a nějakou myšlenkou. Každý dostal své jméno tak jako miminka dostanou jméno v den narození. Každý má předat nějaké poselství.

1.) LÁSKA

Tento obrázek symbolizuje Lásku. Lásku, která hřeje jako, když tě obejme Máma, jako ten oheň v létě u táboráku, jako ty vlněné pletené ponožky od babičky. Lásku, která si na nic nehraje, pouze je. Tak čistá a průzračná jako studánka v lese. Tak svobodná jako vítr ve vlasech v parném létě, když vyndáš hlavu z karavanu a zakřičíš do všech světových stran: „Miluji život!“ Nebo taky, když si sjedeš svou první vlnu na surfu. Láska není klišé, Láska je koření života. Tak milující a bezpodmínečná. Miluje Tě bez podmínky a pravidel. Láska je čokoláda, surfování, filmový plac a „kamera, akce“, ale taky ovocný kompot při nedělním obědě v Beskydech. Láska je vše, na co pomyslíš a cukají se ti u toho koutky. A ďolíčky. Láska je to třísekundové Ticho před tím, než se políbíte. Ten moment, kdy se setkají Vaše pohledy a Ty víš. Ty víš, že je to ono. To Ticho s příchutí motýlků v břiše.

2.) VESMÍR

Tento obrázek symbolizuje Vesmír.
„To, co vysíláš, to se Ti i vrací.“ Ten Vesmír, kterým jsi obklopen. To nekonečno příběhů, barev, chutí, přání a hvězd. Všechny ty možnosti a touhy. Jsou to všechny ty večery, kdy jen zasněně koukáš na oblohu a přemýšlíš. V tom vzácném Tichu. O tom, kdo jsi, co chceš, a kam směřuješ. O tom, čeho se bojíš a kolik času Ti ještě zbývá. O tom, kdy asi potkáš toho Pravýho nebo tu Pravou. O tom, jestli na nás shora koukají Ti, kteří už tady s námi bohužel nemohou být. O tom, co ti dělá největší radost. Vesmír je i ta největší obava, i to nejtajnější přání.
Vesmír je Život a Život je Vesmír. To vše, čemu věříš nebo čím a kým se obklopuješ.

3.) SEBELÁSKA

Co je to Sebeláska? Umět milovat Sám sebe? A umíme to? Vezmeme někdy sebe na randíčko? Do toho nejhezčího lesa, na tu nejlepší zmrzlinu pod sluncem, do toho oblíbenýho artovýho divadla nebo kina, do tý výborný restaurace na večeři, na tu procházku krásným parkem, krmit labutě na Náplavku nebo třeba koukat ze střechy na všechny ty výhledy do nekonečna a ještě dál. Sebeláska je umět se pochválit. Říct: „Teda Léňo, tobě to ale dneska sluší.“ Sebeláska je umět říct ne, ale taky ano. Sebeláska je najít odvahu k tomu, co opravdu chceme. Sebeláska je být sami sebou, ne nikým jiným, ne tím, co po nás chce okolí nebo někdo jiný. Sebeláska je prostě být tím, kým jsme. Sebeláska je dovolit si být šťastný. Dovolit si prožít život přesně takový, jaký chceme. Dát si vanu plnou pěny, tancovat vesele do rána na ty nejlepší pecky, procestovat svět nebo třeba vykřičet všechna svá přání do všech koutů světa. Dovolit se milovat přesně takoví, jací jsme. Bej výjimky. Se všemi svými plusy i mínusy. Protože právě o tom to je. Nebýt na sebe občas příliš přísný. Být sám sobě parťákem. Kámošem. Láskou. Sebeláskou.

4.) KLID V DUŠI

Tento obrázek symbolizuje Klid v duši.No jo, ale co je to ten klid v duši? Dá se ho vůbec nějak dosáhnout? Zkoušeli jste už tolikrát meditovat a myšlenky Vám lítaly sem a tam, doleva, doprava, nahoru, dolů, všude, že už Vás to pomalu, ale jistě přestávalo bavit a spíše než klid v duši dostavil se neklid? Nezoufejte. Klid v duši může být úplně cokoliv. Západ slunce. Kapky deště stékající po okně. Chuť čokolády. Teplé pletené ponožky. Krb a praskající dřevo. Stavění sněhuláka. Rozbalování vánočních dárků. První pusa. Nebo třeba taky teplo domova a slunce v duši i kolem. Sněhové vločky. Barvy podzimu. Jarní paprsky. Klid v duši může být ale klidně ta meditace. Meditace na polštářku a vůně olejíčků a svíček. Přítmí a intimní atmoška. A samozřejmě teplý ovocný čaj. Vůně skořice a pomerančové kůry. A nesmí chybět ani ta chlupatá deka, to je jasný. Klid v duši je když cítíš, že je vše tak, jak má být. To ticho, které se rozprostře po celém prostoru jako ranní kapky rosy. Osvěžující a čisté ticho. To ticho, které chceš.

5.) HARMONIE

Harmonie s příchutí horké čokolády nebo kakaa. Sladkého kakaa, které jsme snídali každé ráno jako děti. Harmonie je, když si vezmeš knížku a začteš se do ní tak moc, že ztratíš pojem o čase. Harmonie je, když tvoříš a cítíš, jak každá tvá buňka v těle tancuje radostí. Harmonie je být špinavá a ušmudlaná od barev ve vytahaným svetru a lacláčích, kterým tvoje Máma říká „zahradníky“. Harmonie jsou všechny ty svíčky a vonný olejíčky. Harmonie je koukat na film klidně už podesátý a znát všechny hlášky nazpaměť. Třeba „Harry, jdu do baráku“ nebo „Vzhůru do nekonečna a ještě dál!“. Harmonie je všechny ty melodie hudby, které u toho poslouchám. Harmonie jsou všechny ty duše, které se našly. Harmonie vyzařuje Světlo, kterým jsi obklopen. To kouzlo osobnosti. Ta jiskra v oku a ďolíčky při úsměvu. Harmonie je tanec našich Životů. 

6.) DOMOV

Domov je tam, kde můžu být sama sebou. Domov je tam, kde mě přijímají takovou, jaká jsem a já je takové, jací jsou. Ok, i s těmi malými nedokonalostmi, které všichni máme, hihi, a které nás občas vytáčejí do nepříčetnosti. Domov je tam, kde je mi teplo. Domov je nedělní oběd v Beskydech u jednoho stolu, s ovocným kompotem a vůní bábovky. Domov je ten výhled na hory, to slunce v zádech i ten puding jako dezert po obědě. Domov je, když se sejde celá rodina a je veselo. Domov je krb a praskání dřeva. Domov jsou všichni Ti, které milujeme a někdy trochu nesnášíme, ale pak zase milujeme. Domov je Bezpečí. Domov je Teplo. Domov je Láska.

7.) MÍR

Mír, který cítíš, když dojdeš svou pěší pouť před katedrálu v Santiagu de Compostela. Mír, který cítíš, když máš kolem sebe milující rodinu a přátelé. Mír, když surfuješ při západu slunce. Mír, když padá první sníh. Mír, když ti oznámí, že jsi zdravý. Mír, když najdeš svou spřízněnou duši. Mír, když zdoláš nějaký vrchol. Mír při všech procházkách v lese. Mír při tom, kdy cítíš jemný vánek, slyšíš veselé racky a cítíš vůni právě upečené buchty. Mír, když tě ráno probudí první sluneční paprsky. To ticho, které vždy cítíš, když jsi napojen. To ticho, mír v duši a láska. Prosím, ne válkám. Ne válkám v nás samých, okolo, i ve světě. Ano, lásce a míru. Protože to je nejvíc. Pravda a Láska. A mír.

Začnu od začátku.

Když mi volali, že jsem byla předvybraná na tento projekt, moc jsem si přála, aby to vyšlo, protože jsem v tom cítila neskutečnou hloubku, sílu, pravdu a naději. Takové scénáře Vám nechodí každý den. To jsem ještě netušila, jak intenzivní to všechno bude. Jak silný a náročný to bude.

Symbol ženské hrdinky. Odvaha. Síla. Ženskost. Láska(vost).

Snažila jsem se na roli připravit, jak nejlépe jsem mohla. Hodně jsem četla a koukala na videa a pak už se odevzdala svému pocitu a intuici. Byla a je to pro mě veliká pocta, že jsem si mohla zahrát tuhle postavu. Jsem vděčná. A ještě víc jsem byla a jsem, když mě pochválil pan režisér a kameraman a řekli mi to, co mi řekli. Pořád mě to dojímá.

No a tak byl první natáčecí den, a já se ocitla na place, kde ze mě během krátké chvíle vykouzlili onu postavu, onu hrdinku, onu ženu s velkým Ž. Pouze na oko. To, co dělalo tu ženu takovou jaká byla a je, bylo ovšem to něco pod povrchem, to něco uvnitř, to něco, co už bylo na mně. Na mně a mém hereckém umu, jak moc se jí dokážu přiblížit. Cítila jsem neskutečnou zodpovědnost, úctu, pokoru a respekt.

Když mi večer po natáčení přišla zpráva od pana režiséra, že jsem odvedla dobrou práci, a že děkuje, velice mě to potěšilo a zahřálo u srdce. Těšila jsem se na další dny. (To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. :-))

Hned druhý den se totiž natáčela emočně velice náročná scéna, kdy jsem se procházela po bitevním poli (víc prozradit prozatím nemůžu ) a ucítila jsem emoci, kterou jsem do té doby nepoznala. Něco se ve mně probudilo. Nevím, co to bylo, ale cítila jsem to. Cítila jsem, že jsem tam dala kus sebe. Cítila jsem to vzrušení a adrenalin. Tu každou molekulu buňky svého těla. Když jsem pak v dáli slyšela pochvalné hlasy, byla jsem pořád v takovém tranzu, že jsem je vnímala jen z dálky. Vůbec jsem to nečekala, o to víc mě to celé dojímalo. „Týjo, dobrá jsi byla. Dobrá jsi byla.“ „Ty jsi profesionální herečka? To bylo fakt moc dobrý.“

Tento natáčecí den končil scénou v dešti, kdy na mě „pršel“ studený, ledový déšť a já cítila, jak se mé tělo klepe zimou. Nešlo přestat. Když jsem pak přišla na byt, pustila jsem na sebe horkou sprchu a rozplakala se. Vnímala jsem každou tu kapku, každou tu slzu, pot, jak stéká po mém těle, tu emoci, a skutečnost, že se to opravdu dělo. Zeptala jsem se sama sebe „Vážně tohle chceš?“ A vzápětí si v duchu kývla. Vyčerpaná jsem šla spát. Vyčerpaná, ale uvnitř šťastná.

A tak nějak to pokračovalo. Poslední den byl opět velice silný. Nezapomenu na scénu s harmonikou nebo na to, jak jsem kouřila cigaretu s raněnými vojáky. Taky to, když mi herečtí kolegové v rámci proslovu vyslovili uznání za „ženský herecký výkon v hlavní roli“ a lá Oscars to go. Tím mě dostali. Dost mě to pobavilo, ovšem nemohla jsem se na celé kolo rozesmát, protože se pořád natáčelo. Byla to ale pro mě silná chvíle. A taky, když jsme dotočili, a já byla celá mokrá a od bláta, ale K. se na mě usmál, podal mi ruku, popřál mi hodně štěstí a hodně silně jsme se objali. Člověk, který pracoval na tak úžasných filmech, dokonce i oceněných ve světě. Přišel pak i J., kterého si taky neskutečně vážím, zabalil mě do deky, objal mě, poděkoval a řekl: „Tebe to všechno čeká. Ty to tam prostě v těch očích máš. Tam to funguje. Byla jsi úžasná…“ aneb mám pocit, že se mi to všechno a ještě mnohem víc jen zdálo. Že se ráno probudím a zjistím, že to byl pouze sen.

Dlouho jsem bojovala s tím, že mě v 18i, když jsem byla ještě pískle :D, nevzali na DAMU, a že asi tedy nemám na to být herečkou, až jsem si skrze všechny ty rozmluvy sama v sobě uvědomila, že to chci dělat, že mám vždy neskutečnou radost, když jsem na place a řekne se „kamera, akce“, že chci lidem předávat skrze příběhy nějaké poselství, a že je to prostě láska. A že to budu dělat i bez tý DAMU, jenom prostě budu na sobě pracovat jinak. Což se taky stalo. (Na DAMU mě sice už vzali , ale to, co mi řekli pan režisér, asistent režie a kameraman – to pro mě znamená opravdu velmi hodně a neskutečně si toho vážím. <3

To, co se tam odehrálo, to si budu pamatovat do konce svého života. Už teď mi to neskutečně chybí a já se nemůžu dočkat na další natáčení. Nic z toho by se ovšem nestalo bez tak skvělých lidí, kteří na tom pracovali. Bez toho úžasného štábu, který dělal tu práci, jak nejlépe mohl. Takže jedno velké díky Vám všem. :)) Jsem velmi vděčná.

Lenny

Kontakt: lenkarzepkova1@gmail.com

Lenka Rzepková

Datum narození: 6. 3. 1995

Výška: 165 cm

Barva očí: zeleno – modrá

Váha: 54 kg

Barva a délka vlasů: dlouhé hnědé

Kontakt:

+420 608 516 848

lenkarzepkova1@gmail.com

www.lennyontheroad.cz

ČSFD, Fdb, IMDb

Aktuální angažmá:

Herecké studio Švandova divadla

Vzdělání a kurzy:

DAMU – KATAP – Dialogické jednání

Applaus –  moderování, práce před kamerou, práce v rádiu, práce s hlasem

Herecká příprava pod vedením Tomáše Staňka – OLDSTARS, z.s.

JAMU –  kurz herectví pod vedením L. Riegra

Soukromé hodiny hereckého přednesu a práce s hlasem u Lenky Sedláčkové

Letní herecká škola pod vedením Petra Kubálka

Janáčkova konzervatoř v Ostravě – hodiny zpěvu u Miroslava Urbánka

Taneční škola Voila – moderna

Filmové zkušenosti:

2020 Božena – režie Lenka Wimmerová – Anka

2020 Dokument o panu Jiřím Černém – režie Zdeněk Gawlik

2019 World of Actors – režie Filip Rzepka – hlavní role –  Febiofest 2019 – 1.místo

2019 A Heroine – režie Diego Llaca Ojinaga

2019 Make the change now – režie Filip Rzepka – hlavní role

2019 Bez obalu – režie Daniel Korous – hlavní role

2017 Unlocked – režie Michael Apted

2017 Všechno nebo nic – režie Marta Ferencová

2017 Bohéma – režie Robert Sedláček

2016 Pustina – režie Alice Nellis

2016 Pravý rytíř – režie Martin Dolenský

2014 10 pravidel, jak sbalit holku – režie Karel Janák

2013 Sametoví teroristé – režie P. Kerekes, I. Ostrochovský, P. Pekarčík

Reklamy

2020 Reklama Muzeum voskových figurín – hlavní role

2017 Reklama EPP Pomáhej pohybem – hlavní role

2017 Reklama pro Slevomat – hlavní role

Divadelní zkušenosti:

Shakespearovské slavnosti Ostrava, Zimní pohádka – role Perdita, režie: Philip Parr

Shakespearovské slavnosti Gdansk, Zimní pohádka – role Perdita, režie: Philip Parr

Absolventské představení Láska – monology, režie: Jitka Kvasničková

Jazykové znalosti:

Anglický jazyk (pokročilý)

Německý jazyk (základní)

Ruský jazyk (základní)

Ostatní dovednosti:

Kreslení

Tanec

Surfování

Hra na ukulele

Zpěv

Fotomodeling

Psaní uměleckých textů – próza, poezie, nyní mám rozepsanou svou knihu, autorské čtení

Přednášení o cestování

Řidičský průkaz sk. B

Přednáška o tom, jak se jednou jedna bláznivá slečna vydala sama pěšky do Santiaga de Compostela, aby si vyřešila nějaké otázky v sobě. Bez fyzičky a orientačního smyslu, avšak s úsměvem na rtech a dobrou náladou! Co vše jí potkalo, co vše se ji (ne)povedlo ( (a že toho bylo vážně dost, ehm :D), a co ji tato cesta dala“, si můžeš přijít poslechnout na některou z daných přednášek.

Vstupenky budou k prodeji na místě vždy půl hodiny předem.

11 dní, více než 260 kilometrů pěšky, 2 puchýře po dvou hodinách chůze , 3 velké krize a několik menších, 2 x po*raná od holuba (děkuju, bylo to prý pro štěstí ) , nespočet myšlenek a vjemů, pár krásných setkání, a hlavně JEDNA Z NEJSILNĚJŠÍCH ZKUŠENOSTÍ V MÉM ŽIVOTĚ.
První den jsem šla podél oceánu a následně tou tradiční, centrální trasou. Někdy pršelo tak, že jsem byla mokrá skrz na skrz , někdy zase peklo jak v nějaké poušti. Někdy jsem ušla i kolem 27i km za den. První dny mě bolel každý, každičký krok, poslední dny zase kolena. Několikrát jsem si pokládala otázku, proč to dělám. I tak jsem ale věděla, že mám pokračovat. Poslouchala jsem své tělo a dávala si pauzy, když to potřebovalo. Uvědomovala si spoustu věcí. Potkala mnoho zajímavých lidí z celého světa , většinu času jsem ale chtěla jít sama. Na začátku jsem neměla žádnou, opravdu žádnou fyzičku, a ani orientační smysl. Tato cesta vás ale povede sama. Budete se řídit intuicí a žlutými šipkami, kterými je pouť dobře značena. Na 11 dní jsem byla offline. Jen já a vesnice, lesy, polní cesty, silnice, zvířata, lidi a zavolat domů, že jsem v pořádku. Když jsem přešla španělské hranice a byla za půlkou, ucítila jsem takový nepopsatelný pocit. Kilometry ubývaly a já pokračovala dál. Každý den jsem se musela vypořádat s nějakou situací, nebudu ti lhát – nebylo to někdy lehké. I tak to ale stálo za to. Když jsem došla před katedrálu v Santiagu de Compostela, nemohla jsem uvěřit svým očím (nohám) . Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Tato pěší pouť mě naučila strašně moc a já cítím neskutečný vděk, že jsem to zvládla. Ještě dlouho to budu vstřebávat. Děkuju.
Mise pěší pouť do Santiaga de Compostela : DONE.